. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
83887
 
 DOS RAS Extreme ME Slovinsko 2.část

 

DOS /RAS Extréme Slovinsko 2008 aneb poprvé absolutní spokojenost...


 

( Mistrovství Evropy v ultramaratónu, POSTOJNA 8.-11.5.2008, 1216km, převýšení cca 14 000m, limit pro dojetí 69h )

www.dos-extreme.si DOS Extreme MapaMapa závodu

 

9.5.2008

... pokračování

A tady vlastně poprvé zjišťujeme, jak daleko přede mnou jsou po bloudění a boji s kolenem moje dvě spolubojovnice na trati. Ajda Opeka je přede mnou 3 hodiny a Tjaša Rutar 5 hodin.
Moc to neřeším, protože situace se prostě vyvinula jak je a každou kontrolu je prostě nutné se o koleno postarat a dát pauzu. Jinak by se taky mohlo stát, že závod vůbec nedojedem...I tak jsou prudké kopce velice důkladnou prověrkou mé vůle a chvílemi i pochybuji, jestli se to dá do konce vydržet. Snažím se to moc nepřenášet na tým, ale je to složité. Vlastně to řešíme jen s Pavlem, což je ale naprosto vpořádku. Taky musí něco dělat, je přece doktor.
Opět nastává klasický stereotyp tentokrát ale proložený naplánovaným 30 minutovým spánkem: jídlo od Alčy, injekce od Pavla a další péče kolenu a jdu spát...Usínám okamžitě asi i proto, že mi Pavel dal injekci a koleno tak strašně nebolí.
V týmu neustále panuje dobrá nálada a pohoda včetně všemožných vtípků. Cyklisticky se fakt cítím skvěle a o to víc mě v duchu mrzí, že prostě nejde jet nadoraz. Nicméně platí, že daleko cennější je dokončit úspěšně závod a překonat problémy, než když jde všechno v pohodě. Alespoň u mě to tak platí.
Pavel vládne pevnou rukou a tak přesně na minutu jsem probuzena a odjíždíme dál do druhé noci. To už taková sranda nebude, ale zatím je vše OK. Horší bývají u mě rána okolo 7-9 hodiny...A to se taky přesně potvrdí.
Jak už jsem dříve zmínila, tak slovinské silnice zrovna kvalitou neoplývají. Ale to co se objevilo teď vůbec nechápu. Totálně rozkopaná silnice, kdy kličkuji mezi haldami štěrku...A pochvala v tento okamžik Tufo plášťovkám! Co vydržely nechápu. Ani se už nerozčiluji.. A aby to nebylo vše, tak začíná pomalinku pršet... Ihned přichází dotaz z auta, zda nechci pláštěnku. A to dokonce několikrát. Opravdu klobouk dolů co celý tým předvádí a jak funguje. Všichni jsou nováčky a proto to platí dvojnásob. Nicméně jsem navlečena do zimního a vím, že membrány fungují naprosto bezchybně a tak odmítám. Postupně jsem promočena skrz naskrz, ale zima mi není. Spíše je to nepříjemné v neznámých uzoučkých sjezdech, kam nás pořadatelé zase navedli.
Najednou během pár okamžiků dojíždím několik závodníků a je hodně vidět, že se závod začíná lámat a únava dělá své. Úplně bez problémů je předjíždím neustále svým tempem. Ale je pravda, že většina začne hned závodit. Nicméně mezi všemi panuje sounáležitost a každý povzbuzuje druhého.
Konečně je po dešti. Ještě jedna zastávka a rychle koleno do suchého, protože se začalo hodně ochlazovat. Nechci riskovat jakékoli zhoršení už tak mizerného stavu.

 

10.5.2008

Na tuto "cyklistickou" hodinu (je těsně po půlnoci) se cítím na moje poměry opravdu dobře. Ale to se velice brzy úplně změní. Najednou asi na 46tém kilometru etapy zabočujeme "mezi garáže" a před námi se tyčí asi čtyřkilometrová "stojka". Opravdu masakr, kdy jenom řeším, abych se dostala nahoru. A ještě k tomu jsme v kopci zároveň asi 4, takže slušný dopravní chaos. Cyklisti, doprovodná auta...Těsně před námi musí někdo zastavit...Po 3,5 kilometrech neskutečné dřiny, kdy tupě zírám metr před sebe, jsme nahoře. A před námi opravdu divoký sjezd v uzounkých serpentinách...Je to hodně na hraně a Jírovi za volantem vůbec v ten okamžik nezávidím... A i pro mě neskutečně vyčerpávající situace s absolutním soustředěním. Každá chybička by byla osudná... Docela v tu chvíli pořadatele proklínám...Trať má opravdu extrémní charakter, jaký jsem ještě nezažila. Nahoru i dolu.
Zatím ale jedu s maximálním soustředěním tak nějak v transu a moc si některé věci nepřipouštím. Akorát tak trochu ztrácím přehled o trati a jsem naprosto odkázaná na informace od týmu.
Je asi 1:45 minut v noci a před námi je další ne až tak prudké, ale zato 15ti kilometrové stoupání. A teprve nyní cítím kolik sil mi předchozí kopec vzal a vše je umocněno ještě druhou nocí. Konečně rozumné stoupání 14 kilometrů a převýšení okolo 500 metrů. Ale já bohužel cítím nastupující krizi a hlavně kopec se postupně "utahuje". Rychle se dále ochlazuje. Je nezbytné dojet nonstop do další kontroly, ale je to opravdu obtížné. Soustředím se jen na to, abych nezastavila. Snažím se i pravidelně pít, protože tentokrát jedu skoro pořád v sedě. I přes poměrně chladné počasí jsem úplně propocená a leje ze mě. Okolo třetí hodiny v noci jsme nahoře. Nadmořská výška okolo 920 m.n.m. a příslušná zima. Nahoře už parkuje pár mých "soupeřů", ale já jedu rovnou dolu. A vyrábím tím asi největší chybu během závodu: hned po pár zatáčkách se klepu jak ratlík! Před námi je 12 kilometrů klesání...A tedy necelých 30 minut dolů...Modlím se, abych už byla dole! A opět "tankodrom" .
Do kontroly dorážíme asi 30 minut před limitem... Kontrola, opět můj podpis:
TS 5 Slovenski Javorník-Radmirje, 94 km, 1555 metrů převýšení, čas jízdy 4:50.


Cítím se hodně vyčerpaná a je mi opravdu zima. Během pár okamžiků se klepu celá od hlavy až k patě. Pavel povoluje jen krátký odpočinek, dostávám teplou polívku, těstoviny a jím opět "na max". Přestože jsem se převlékla do suchého a jsem zabalena do dek je mi hrozná zima.
V duchu proklínám po asi 30 minutách Pavla, který mě vyhání nekompromisně na kolo. Ale plní pouze přesně pokyny, které ode mě dostal. Je to situace, která se u mě pravidelně opakuje při vyčerpání a nad ránem, ale nějak si nemůžu stále zvyknout. Je 5 hodin ráno a tudíž největší zima.
Vše je ještě znepříjemněno dalším sjezdem...Snažím se co nejvíce šlapat, abych se rozehřála, ale není to snadné.
Brzo ale vylézá sluníčko a hlavně začínáme stoupat! Po pauze zase nějaké síly jsou a i pozvolný kopec tak hrozně "nemastí" koleno. Brzo jsme nahoře a stejně jako jsme pozvolna stoupali i klesáme. Je časné ráno a blíží se jedna z rozhodujících chvil závodu. Velice nenápadně přichází další, ale o to těžší krize.
Jasně cítím, že usínám na kole. Rychlost přiměřeně klesá a já ani moc nevnímám, že jedu opravdu pomalu... Všichni v autě se mě snaží povzbudit, rozptýlit, vzbudit! Koleno bolí, ale horší je, že prostě nejedu...Rychlost kolísá mezi 20-25 km/h po rovině! Přesně půl hodiny trvá toto trápení než se rozhodnu asi pro jediné správné řešení, které připadá v daný moment do úvahy.1.kratinká pauza, 2. Speed a 3. "Léčba šokem" čili jízda "nadoraz" tak asi na dobu jedné maximálně dvou hodin. Je to jedno z řešení krize, bohužel u mě kvůli kolenu velmi bolestivá záležitost! Ale ani tentokrát toto řešení nezklame a v pohodě se vracíme zase do závodu! Jde o jízdu v rámci možností naplno a samozřejmě se výrazně zrychlí. Jedeme s maximálním nasazením až do další kontroly a je to první zlomový okamžik závodu. Vůbec si během závodu neuvědomuji, že na "max" jedeme celé dvě hodiny. To vše prozradí až Polar zpětně.
Kontrola:
TS 6 Radmirje-Kamnica, 120km, 790 m převýšení, doba jízdy 4:58.


Po pravidelném podpisu do prezenční listiny si jdu lízat rány do Transita . Pavel opět vytahuje injekci a aspoň na chvíli je bolest pryč. Každou nucenou pauzu kvůli koleni maximálně využívám, abych se co nejnormálněji najedla či přesněji nacpala! Docela bez zábran si jdu i na záchod kousek od nějaké pizzerie...Už neřeším...
Vše je nyní podřízeno jen časovým kontrolám a já se snažím co nejméně rvát koleno. Do konce závodu ještě zbývá 600 kilometrů! Je nutno se s nastalou situací vyrovnat a snažit se hlavně závod dojet! Cyklisticky se stále kromě zmíněné krize cítím nadmíru dobře. Ale zdravotní problém je velkým hendikepem bohužel, přestože se ho snažíme s Pavlem co nejvíce eliminovat.
Přesně v 11,45 vyrážíme dál. Opět organismus neuvěřitelně rychle zregeneroval a přestože se nám hned staví do cesty 15% stupání, nemám problém. Trať je opět zpestřena projížděním "rozestavěných" silnic, kdy jedu po hlíně a štěrku...Fakt nechápu...Po první stojce následují na prvních 30ti kilometrech ještě další tři ale vypořádávám se s nimi bez vážnějších obtíží. Trať vede "zahrádkářskou" kolonií a mě přijde, že snad hlavním záměrem pořadatelů bylo najít všechny prudké výjezdy v okolí. Bohužel se ne moc dobře orientujeme a chvíli i váháme kam dál. Tyto kopce opět stačí k tomu, aby opět koleno zpacifikované injekcí, nevydrželo. Pavel opravdu vzorně "krmí" přesně naplánovanou krmí podle terénu a tato péče se i ukáže po závodě na váze. "Přicházím" pouze o jeden kilogram!
Je opravdu zajímavé, co správné načasování pití a jídla, složení obojího i doplňující suplementy dokážou!
Konečně sjíždíme dolů, skoro odkud jsme vyjeli..., a pokračujeme po trati dále směr Moravské Toplice. Připadá mi sice, že jedeme po rovině, ale záznam z Polaru neomylně ukazuje, že se asi od poloviny etapy se začalo pomalounku stoupat. K tomu se přidal nepříjemný protivítr a u mě pocit opět nastupující krize. Se vzrůstající únavou těžko posuzuji některé situace úplně správně, ale nejsem si toho vědoma. Prostě mám pocit, že mi to nejede a nevnímám, že pomalinku stoupáme.
Na 82 kilometru se silnice opět začne zvedat a výjimkou není sklon okolo 12% a na devadesátém kilometru je to dokonce 17%! V těchto stoupáních dostává koleno opět opravdu zabrat a o vůli ani nemluvě...! Jinak je zajímavé, že pokud sklon nedosáhne těchto extrémů, tak se v kopcích stále cítím opravdu dobře a to bude platit po celou dobu závodu.
Po opravdu smrtících výstupech přichází konečně sjezd a to ještě podpořený silným větrem v zádech. Rychlost se drží přes "30" a rychle se blížíme do další kontroly. Pravda ještě odbočení o 180 ° a poslední dva kilometry proti vichru, ale další kontrola je naše.
V Moravských Toplicích nás čeká velice milé přivítání od pořadatelů včetně kytičky a několika fotografů. Po mém nezbytném autogramu se Kuba těší zasloužené pozornosti a užívá si to. Je to manekýn už od loňska, kdy ho firma B2 vybavila jedinečným designem. K tomu musím podotknout, že jsem zatím nepotkala lepší skloubení vlastností v rámu pro ultramaratón než je právě on. Neskutečně lehké (7,5kg) kolo s integrovanou sedlovkou, která zcela jednoznačně napomáhá pevnosti při jízdě do kopce a zároveň k tomu speciální zadní stavba maximálně pohlcující jakékoli nerovnosti. Etapa
TS 7 Kamnica-Moravské Toplice, 124km, převýšení 1100m, čas 5:22.


Na scénáři zastávek se nic stále nemění: celý tým počítá, do kdy můžu odpočívat, aby se koleno alespoň trochu umoudřilo. Čas opět využívám hlavně k jídlu a Pavel pracuje na koleni... A oba řešíme, jak na nastávající třetí noc...Nakonec se shodujeme, že pojedeme než "usnu" na kole a pak se půjde na 30 minut spát. A samozřejmě bude rozhodující, jak budeme stíhat časově. Prostě tým až do konce závodu čeká vysoká matematika, kdy se nesmí dopustit žádné chybičky a ještě musí zakalkulovat skoro neznámý faktor, jak rychle pojedu.
Před devatenáctou hodinou vyrážíme dál. Před námi je téměř "rovinatý" úsek zakončený opět nepříjemnými stoupáními a jak se ukáže po naprosto nesjízdné silnici! Čemu se tedy říká ve Slovinsku silnice dost zírám!
Hlídám si tempo a dost rychle pokračujeme vpřed. Okolo dvacáté hodiny jen krátká zastávka na oblečení a výměnu brýlí za "noční" a hned pokračujeme dále. Ve mně jen trochu hlodá, že koleno už výrazně bolí i po rovině a hlavně, že se nějak tělo už "adaptovalo" na znecitlivující "chemikálie"...No co se dá dělat...
Okolo čtyřicátého kilometru se zase začíná trať vlnit a koleno začíná natvrdo stávkovat. Poprvé zastavuji jen kvůli tomu uprostřed etapy a Pavel vymýšlí další alternativy, co s tím. Nakonec opět nachází řešení a bolest po podání lektvaru opravdu ustupuje a tentokrát i na dýl!
Pomalinku už přestávám vnímat trať a i další vjemy okolo a mozek si už vůbec nevybavuje, jak trať vypadá. Přestože jsem ji uměla skoro nazpaměť. Třetí noc začíná razantně promlouvat do mého vědomí (nebo spíše nevědomí...) a chvílemi mám pocit, že snad spím na kole. Ale asi ne, protože se posunujeme stále vpřed. Několikrát přichází od Pavla dotaz, zda už půjdeme spát, ale já se snažím dostat co nejdále. Po 2,5 hodinách jízdy okolo 22h to vzdávám. Cítím, že prostě téměř spím na kole...Pak je vždy lepší jít spát než se "posunovat" s rizikem nějakého karambolu. Chvíli jsem přemlouvána, ať dorazíme až do městečka Ptuj, ale prostě to nejde. Na prvním vhodném místě zastavujeme a já okamžitě, zabalená do všeho co jde, usínám.
Mezitím samozřejmě celý tým pracuje, připravuje jídlo a vše potřebné na další kilometry.
Protože nás hodně straší čas další kontroly, jsem vzbuzena za 30 minut a Pavel opět hodně tlačí na odjezd! Ještě do sebe co nejrychleji narvu další energii a hned vyrážíme.
Tohle jsou úplně nejtěžší okamžiky závodu. Z absolutního umření (=spaní) musí začít organismus 100% pracovat! Vůle opět dostává zabrat, naštěstí koleno se zatím příliš neprobralo k vědomí. Opět je mi zima ale hlavně v hlavě cítím, že začínáme mít problém s časem.
Poprvé cítím i po pauze trochu únavu a jedeme neustále malinko nahoru. Nevidím na Polar a mám pocit,že jedu opravdu pomalu. A tak se neustále ptám do auta, jak rychle jedeme...Koleno naštěstí neustále po podaném léku jakž takž drží!
A je to hodně potřeba! Trať se začíná výrazně zvedat, ale já už moc nevnímám, splývá mi čas i prostor a celé tělo se soustředí jen na to jediné: musím jet, musím šlapat!

 

11.5.2008

První stoupání ze tří na konci této etapy ještě celkem zvládám fyzicky jakž takž v pohodě. Akorát koleno se opět probírá k životu. Prostě stále stejná písnička...Následující stoupání, je okolo 0:45 v noci, je ale jako vystřižené z hororu: absolutně rozbitá silnice na střídačku s "rozlezlýma" kostkama a to vše v prudkém kopci v okolí Majšperku. Postupně i jsem vlastně poprvé "nasraná" na závod. Asi za to nejvíc může povrch, po kterém teď jedeme. Nadávám zcela nahlas a doufám, že mě nikdo neslyší. Naprostý tankodrom také přispěje opět k prudké bolesti v koleni. A k tomu třetí noc!
Nic skoro nevidím a stoupání mi připadá nekonečné. Ztrácím postupně představu o čase i o místě, kde jsme. Vlastně to vůbec neřeším a vše je na mém týmu!
Následuje ještě jeden hup a už by měl být další TS Šmarje při Jelsah! Bohužel se nám opět podaří trošku "zakufrovat" a nakonec voláme i Bergincovi! Závěr etapy probíhá ve stylu alá časovka, ale já vůbec nereaguju a je mi v ten moment úplně jedno jak to dopadne. Prostě mozek přestává fungovat, jak má a já akorát mám neustále pocit, že jedeme špatně! Ačkoli pro to nemám důvod.
Konečně další:
TS 8 Moravské Toplice - Šmarje při Jelsah, 127km, 660m převýšení, čas jízdy 5:37.


Hned u kontroly parkujeme oběma auty a následuje třičtvrtěhodinová pauza. Koleno už ji zoufale potřebuje a já poprvé cítím opravdu velkou únavu. Vše je dáno samozřejmě hodně třetí nocí, ale zároveň máme v nohách 900 kilometrů s neskutečným převýšením!
Přesně v 2:45 mě Pavel zase vyhání na trať. Blíží se další klíčový okamžik závodu. Mám obrovskou krizi a i po pauze jedu opravdu pomalu. Před námi je malinko delší "Řevničák", 8 kilometrů stoupání s převýšením asi 300 metrů. Tedy žádná katastrofa, ale v mém rozpoložení ano! Rychlost pouze mezi 11-13 km/h a já vlastně se snažím jen dostat nahoru. Dokonce v půli i zastavuji...Nemám ponětí o čase a vůbec mi nedochází, že začíná jít do tuhého s limitem v Kršku.
Okolo čtvrté ráno jsme nahoře a únava dělá své společně s touto ranní dobou. Je mi zima a na sjezd se oblékám raději po zkušenostech skoro do suchého. Přesto se třesu celá i s kolem zimou. Krize pokračuje dál a jedeme ve sjezdu bez šlapání... Rychlostí necelých 30 km/h...!
Asi půl hodiny se takto plácáme a já nejlépe vím, že takto pokračovat nelze. Hlava by chtěla, ale tělo prostě absolutně neposlouchá. Je to klasická učebnicová krize a vždy je nejdůležitější se z ní co nejdříve vyhrabat! Najít správné řešení. Před námi čekají do TS Krško ještě dva těžší "hupy" a já se pod prvním z nich rozhoduji pomoci si Shlehou. Dostávám ji od Pavla a protože jsme do této doby všechny stimulanty zásluhou Pavla velice pečlivě hlídali, tak funguje naprosto na 100%. Zpětně se ukázalo, že to byl druhý rozhodující moment závodu! Opět začínám tlačit v kopci "na pilu" a najednou úplně bez problémů se dostáváme nahoru a čeká nás už jen následný sjezd do Krška do dalšího TS.
Neustále mám už teď problémy "zpracovat" jakékoli vnější informace a skoro nemám ponětí ani na jakém kilometru závodu jsme. Vím jen, že musím šlapat, pít, jíst! Přesně v tomto pořadí.
Najednou mám ale vnitřní pocit, že to dokážeme. Objevuje se na chvíli bezdůvodná vnitřní euforie, která neuvěřitelně rychle vystřídala totální pesimismus. Tyto stavy se střídají velice rychle. Docela zajímavé také je, že se organismus "adaptoval" na bolest kolena jako na zcela normální součást závodu. Prostě to beru jako stejnou součást závodu jako šlapání, jídlo, pití... Pavel se snaží jak může bolest potlačit, ale vše už účinkuje jen na chvíli a asi po hodince to vždy něčím přiživujeme.
TS 9 Šmarje při Jelsah - Krško 63km, převýšení 805 m, čas jízdy 3:03.


Nyní na nás čeká "rovinatá etapa" zakončená 11ti kilometrovým kopcem s převýšením asi 450 metrů. Tedy už ne žádná brutalita, ale na 1000 kilometru citelné stoupání. A je jasné, že pokud chceme stíhat, musím jet hodně dobře! Ještě se potkávám s nějakým dalším kolegou na trati, který ale jak později zjišťuju jede už mimo závod. Jede v krátkém!!! Přestože já jedu oblečena do zimního! Svítí sice sluníčko, ale je asi jen 12°C.
Vůbec je docela zajímavé, že ve dnech, kdy jsme jeli závod bylo skoro tepleji u nás...
Hned po startu si sice objedeme dvakrát dokola "kruhák", ale jinak ani malinko neváháme a po chvíli se na silnici objevuje nápis 1000km!!! Samozřejmě první pocit je, že už je to jen "kousek", ale já přesně vím jak ten 220 kilometrový kousek bude ještě těžký! A to ještě žiju v domnění, že už na trati žádný prudký kopec není...Ztrácím přehled, jak o čase tak i o trati. Mozek prostě už vypnul a nepracuje.Vše je na doprovodu. A to taky neustále i přes narůstající únavu u všech funguje. Dostávám naprosto vyčerpávající informaci o nastávající etapě i o časovém stavu. A já jen šlapu. I když po návratu se dozvídám, že jsem komunikovala normálně...Nevím, nepamatuji se...
Prvních 57 kilometrů etapy absolvujeme solidním průměrem téměř 26 km/h. Trať se neustále malinko zvedá. Celá posádka, obě auta jsou sehraná a i předávání věcí z auta je vypilováno i přes únavu všech na jedničku. Já jen natáhnu ruku a proviant přijede. A co je ještě důležitější přijede, i když já si neřeknu!
Opět se cítím hlavně psychicky dobře a na to samozřejmě navazuje i fyzický výkon. Prostě zrovna jsme "nahoře", klasická pozitivní euforie. Na druhou stranu asi podvědomě cítím, že teď je přesně ten úsek, který rozhoduje celý ultramaratón a vlastně kvůli kterému jsem trénovala letos a vlastně se zúročuje i loňský tvrdý trénink na RAAM. Tělo je opět vybičováno vůlí k maximálnímu výkonu. Zkušenosti všech závodů a let ježdění těchto akcí jsou nyní k nezaplacení!
Nyní je před námi zmiňované stoupání a já zastavuji a svlékám se do krátkého a návleků. Pavel ještě ošetřuje koleno a jdeme na to. Přiměřený sklon stoupání mi dává možnost jet přesně to co umím! Na střídačku v sedle a ze sedla tempově nahoru. Pravda ke konci už mi to přijde nekonečné a za každou zatáčkou čekám už konec...Je to klasika pořád stejných serpentýn nahoru. Zvládám i pít a jíst a euforie se každým nastoupaným metrem zvyšuje. Prostě pohoda!! Jako nadrogovaná! Úžasná část závodu, minuty kvůli kterým se jede! Chvíle, kdy člověk má po tisíci kilometrech jízdy pocit absolutní síly a pohody! Kvůli těmto krátkým okamžikům se celé martýrium podstupuje. Ne kvůli vítězství, ale kvůli překonání sebe sama a svých možností.
Po 43 minutách jsme nahoře průměrem přes 16 km/h!!! A já jsem naprosto "happy". Zkušenosti mi říkají, že je to předčasné, ale to v tenhle moment vůbec není s to mozek vyhodnotit. Do cíle zbývá ještě víc jak 150 těžkých kilometrů...Snažím se euforii krotit, ale téměř to nejde.
Následující sjezd si opravdu užívám a i moje rozpoložení způsobuje, že jedu hodně na hraně. Naštěstí je sucho a nic téměř nehrozí. Bohužel strašná silnice se ještě zhoršuje a ruce, chodidla i zadek dostávají fest zabrat. Ale ani to mě příliš nerozhazuje a natvrdo sedím!
A tedy ještě odbočka týkající se zadní časti těla: i přes katastrofální stav silnic nemám vůbec žádný problém! Samozřejmostí je prvotřídní péče během závodu a naprosto striktní hygiena! A znovu se mi potvrzuje, že všechny "speciální" masti jsou k ničemu a jsou jen marketingovým tahem firem. Naprosto 100% stačí kombinace Dermazulenu a Framykoinu. A kromě toho samozřejmě bezchybné oblečení ušité namíru od firmy Atex a nestandardní nadstandardní gelová vložka v kalhotách je naprosto úžasná. Znovu se potvrzuje moje zkušenost z RAAMu a jsem strašně ráda za to, jak mi ve firmě Atex vyšli vstříc! Moc děkuju!
Cestou se k nám přidává kdosi neznámý a fandí a fotí. A fotí a fandí!. Jede s námi skoro půl etapy. A než jsem v cíli závodu mám fotky na mailu... Takže velké díky neznámému fanouškovi!!!
Závěr etapy se jede po jakýchsi panelech pokrytých hrubým rozpadlým asfaltem. Katastrofa, ale já jsem kupodivu docela v pohodě a snáším to prakticky pořád v sedě a i bez hlasitých připomínek.
Další autogram na kontrole:
TS 10 Krško-Črnomejl, 96km, převýšení 1005 m, čas jízdy 3:50.

Polar: 4.atapa 5.etapa 6.etapa 7.etapa 8a.etapa 8b.etapa 9.etapa
 

 
 
..:: Dres ::..