. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
82742
 
 DOS RAS 1

 

DOS RAS EXTREME Slovinsko 2009 aneb když na 1200 kilometrech rozhodne poslední kopec...

( ME v ultramaratónu, Postojna, 7.-10.5.2009, 1202 km, převýšení 14 000 metrů, limit pro dojetí 69:55)

 mapa závodu

 Obměněný tým od loňska, který jak už dopředu prozradím, odvedl fantastický výkon a bezchybnou práci:

MUDr. Pavel Homolka - lékař, psycholog:)
Alča Fridrichová - veškeré jídlo, oblečení a podpora psychická
Kuba Charvát - řidič, navigátor, mechanik
Petr Janouš - fotograf, řidič, navigátor
Lucka Skřivánková - fotograf, skvěle se doplňující s Alčou co se jídla týče, řidič
Tomáš Šmíd - vedoucí týmu, řidič, komunikátor:)

4.5.2009

Konečně nastal den, na který jsem se připravovala od loňské operace kolena v Brně. Po 10ti letech jsem vlastně začala trénink skoro úplně od nuly. S vidinou DOS RAS Extreme ve Slovinsku jsem absolvovala celý opravdu tvrdý zimní trénink v letošních mrazech. Testy u Pavla v březnu sice ukázaly super výkonnost, ale malinká nejistota samozřejmě zůstala. Ultramaratón předpokládá špičkovou fyzickou výkonnost, ale nakonec rozhoduje psychika. Schopnost, co nejrychleji překonat krizové situace a stavy. Vše musí být  samozřejmě podpořeno týmovým výkonem. Což letošní závod vrchovatě potvrdil! 
Už v neděli jsem dorazila do Brna a přespala u Alči. A v pondělí ráno naklusala k Pavlovi do nemocnice na testy. Kromě trénování mě opravdu zajímá co se  v těle děje a tak letos opět probíhá klasika: testy před a po závodě. Pavle díky! A samozřejmě probíráme všechny nezbytnosti a alternativy na závod. Oba víme, že na Pavla čeká nelehký úkol zvládnout moji hlavu...
Odpoledne mám sraz v Brně s Kubou a v  lijáku přebíráme tranzita na závod. Cesta do Prahy je ale naprosto v pohodě a navečer dorážíme s Kubou ke mě.

5.5.2009

Ráno ke mě doráží zbytek týmu z okolí Prahy. Petr Janouš, Lucka Skřivánková, Tom Šmíd. Dolaďujeme věci okolo auta a celá hromada všeho možného se přesouvá ode mě do tranzita:). A zbytek se narve do Roomstera Petra. Na střeše máme ještě rakev ( třeba se bude hodit...:)) ) a tak je místa dost. Kluci mají vše perfektně připraveno a tak probíhá celá akce témeř bez zádrhelů. Jen malinko vylepšujeme :) Transita...
Na 15 h máme v Brně dohodnuto předání "proviantu" od mého sponzora:), kterým je pro letošek kromě jiných Starobrno. A dopředu musím říct, že u mého týmu měl úspěch:). Vše přesně klapne a dostáváme množství více než malé především nealka Zlatého Bažanta. K čemu se nakonec závodu použije asi v tento moment nikoho ani nenapadne:).
Dále pokračujeme směr firma Atex (další sponzor, od kterého mám veškeré sportovní oblečení namíru) k Alče Fridrichové. 
Pokračujeme nákupem a okolo 19 hodiny je vše připraveno, srovnáno v autech. Zbývá chvilička na kafíčko a v 22h už vyzvedáváme posledního člena týmu lékaře Pavla Homolku. Cestou pravda Kubovi zůstává v ruce zrcátko od Tranzita, ale ani to nás nemůže zastavit... Vteřinové lepidlo nezklamalo:).

6.5.2009

Opět stejně jako loni přejíždíme okolo půlnoci hranice do Rakouska a tentokrát naši jižní sousedé loňské představení ještě překonávájí...Petrův Roomster v pohodě projede, ale transit je nekompromisně odstaven s dotazem, jestli jedeme za prací:)! Skoro se nabízí odpověď, že nás čeká pěkně tvrdá robota...Musíme se držet, abysme se nezačali všichni smát, ale ono to zas až tak k smíchu bohužel není...Jsme všichni prohlídnuti, jak pod rentgenem a mě se opět potvrzuje, že rakušany tedy fakt nemusím...
V tranzitu panuje hodně veselá nálada a já si v duchu říkám, v jaké náladě asi pojedeme domů. Noční přesun proběhne v klídku kromě jedné toaletní pauzy ( mimochodem v Rakousku se používají na parkovištích pouze placené toalety a to už snad není ani u nás), kdy je na parkovišti kosa jak v Rusku a vichřice... 
Až na slovinských hranicích je opět nějaké vzrušení:). Slovinci zavedli od loňska dálniční známku (mimochodem nejkratší je půlroční...za 35E) a rozhodli se, že prodávat ji budou jenom oni... Takže v nastálé noční době je to docela sranda a Kubu s Petrem čeká poté, co jsme přejeli jakousi šipku ke známkám?! noční cross country přes vodní příkop s úkolem se bez známky nevracet. Opravdu komedie:). A protože je jaksi potřeba obě známky vyúčtovat a přibude ještě do slovníku slavná věta: Can you pffff? Pro neznalé pffff znamená razítko:).
Okolo sedmé ráno dorážíme do Postojné a docela zírám, jak se ve městě buduje...Objížďky, nové kulaťáky a staveniště všude. Po malinkaté okružní jízdě, kterou předvedeme dvakrát asi abychom si vše dobře zapamatovali:), nacházíme starý známý Hotel Sport. Je krásně teplo a vše nasvědčuje včetně předpovědi, že Andrej opět objednal super počasí.
V recepci si dáme kafíčko a okolo deváté už dostáváme pokoje. Vše perfektně funguje s maximální ochotou. 
Hned jak se ubytujeme následuje upřímné a hodně vřelé uvítání s Andrejem Bergincem! Opravdu ráda ho po roce vidím a mám pocit, že on asi taky:). I v dalších setkáních a kontaktech během závodu je to cítit a je to opravdu velmi milé. Andreji díky za vše.
 Ještě před jednou se zaprezentujeme a kluci nafasují veškeré propriety k polepení auta a označení, že je součástí závodu. Je to důležité především z bezpečnostního hlediska. Auto mě vlastně chrání před provozem. O vše se stará Petr, Kuba a Tomáš a já vždy jen dostanu hlášení, co je hotovo:).
A já společně s Alčou a Pavlem na pokoji ladíme jídlo, suplementy a Pavlovu ordinaci. Pevně doufám v duchu, že nebude muset příliš ukázat své umění. Vše musí perfektně zapadat do profilu trati, denní či noční doby a hlavně mého rozpoložení...Jenže to nevím ani já a ani ten nahoře...
V 17 hodin je tiskovka a hned po ní následují instrukce týkající se pravidel, tratě a všeho důležitého. Tisková konference probíhá v krásném prostředí hotelu Jama těsně vedle světoznámých jeskyň.
Přibližně v 19 hodin začíná slavnostní večeře a setkání všech týmů včetně losování. Já si nakonec vylosuji startovní čas 19:28 a budu vyjíždět z žen poslední a tedy budu mít soupeřky před sebou.
Bezchybně zorganizovaný průběh večera si zpestřuji setkáním s ultra legendou Jure Robičem, s kterým se také fotím a nechám si ho i podepsat:). Je velice příjemný a kupodivu ví, kdo jsem.... Stejně milé je setkání s mojí kanadskou soupeřkou Caroline van den Bulk, i když obě víme, že si zítra nedáme nic zadarmo. Prostě společná večeře je výborný nápad a vlastně jediná příležitost, jak se všechny týmy i závodníci mohou setkat.
Druhý Čech na závodě Patrik Bártík tentokrát přijel s početným týmem a dopředu musím prozradit, že zajel opravdu dobře na to, že je zde poprvé!
Ředitel závodu Andrej Berginc využívá situace a v podstatě s každým se pozdraví a popřeje štěstí. Klobouk dolů kolik práce za tři roky udělal se svým týmem a kam závod dostal. Organizace klape na jedničku a každým rokem je i vylepšená. Celá země závodem žije a fandí se i na místech, kde by to člověk nečekal. Opravdu strašně ráda se na tento závod vracím! Považuji ho za zvládnutější a s daleko lepší atmosférou než je i RAAM.
Večeře končí čtvrtým chodem:) a pak se přesouváme v krásném teplém podvečeru na hotel. Protože je start až druhý den večer není ani problém, že už se blíží 22 hodina.

7.5.2009

Hned ráno probíhá přejímka a kontrola aut a kol před závodem. Vše zařizují kluci a já dostávám jen potvrzení SMS, že je vše  OK :). Pravda asi po 30 minutách přijíždí funící Petr pro přilbu, kterou jsme zapomněli. Nějak mi nedochází, proč tak funí. Až později se dozvídám, že jel na Mikeškovi...No má u mě malinký černý puntík  za jízdu bez dovolení:).
Opět probíhá klasika, kdy se povaluji, jím a s Pavlem a Alčou ladíme vše co je třeba. Moje nervozita opět stoupá do nepřiměřených výšin a malinko si tím na sebe pletu bič. Už včera jsem od Andreje slyšela jen, že mám vyhrát a podobně. Sama chci hodně už kvůli všem lidem, kteří mi poslední rok pomáhají a dali mě zdravotně do pořádku: Pavlovi, MUDr. Luboši Hrazdírovi i MUDr. Milanu Novotnému. Teď je na mě, abych něco důstojného předvedla. O fyzický výkon strach nemám, ale co předvede moje hlava ví bůh...
Ještě poslední focení týmu při smyslech a v gala :) a mě se i podaří k focení ulovit Andreje, kterému nonstop zvoní telefon a furt ho někdo chce:). Je opravdu milej a okatě nám fandí:).
Jsem docela ráda, že startuji za světla. Přece jen se člověk snáze orientuje. I když noční loňský start měl opravdu zvláštní náboj.
Asi hodinu před startem se už jen stupňuje nervozita  a já pozoruji startující soupeřky i další účastníky. Před startem se objevuje znovu i Milan Potužák, který nám už loni pomohl s navigací a letos nezištně zapůjčil internet do mobilu! Dostávám informace o počasí a Milan slibuje, že se sejdeme opět před cílem závodu:) v poslední etapě. Milane moc díky. Pomocí internetu jsme totiž měli přesné informace, kde se nacházejí a co právě dělají Caroline a Sabrina. A že to bude až tak potřeba jsme v tento okamžik samozřejmě vůbec netušili.
Přesně v 19:28 sjíždím ze startovací rampy. ( Sabrina odstartovala 19:04 a Caroline 19:12 ). Přede mnou policista na motorce a asi po kilometru na mě čeká moje doprovodné vozidlo s Pavlem, Alčou, Kubou a Tomem. Petr s Luckou byli se mnou na startu a Petr jako správný profík fotí start a mumraj okolo. Opět nezklamu a tepovka je někde v astronomických výšinách...Jedu z kopce a bez problémů se blížím 160...Občas nechápu, co je u mě vůbec možné...Tentokrát sice nekrosím příkopy, ale zato mám pocit, ze se s Kubou spíše peru než na něm jedu. Nemůžu chytit rytmus i přesto, že jedu rychleji než loni. Prostě z jízdy dobrý pocit nemám a v duchu se modlím, aby se vše srovnalo co nejrychleji. Každý nezautomatizovaný pohyb bere energii navíc a já to moc dobře vím. Ani moc neprudím a snažím se soustředit na jízdu. 
V každé vesnici se fandí na max a je to opravdu nádherná atmosféra, kterou si snažím užívat dokud jsem při vědomí:). Fandění jménem! Opravdu vyjímečná atmosféra, která zůstane v paměti!
Je jasné, že celý začátek bude foukat mírně proti a na to, že je večer, to až zas tak mírný vítr není. Ale jinak je naprosto optimální počasí. Skoro jasno, 17st a hlavně vše má vydržet až do konce. Musím uznat, že si to Andrej nahoře umí zařídit!:) Během závodu v noci okolo 10 °C a přes den 20-25°C. A jen mírný vítr, který se změnil pouze poslední den v uragán a samozřejmě proti. Ale o tom až později. 
Po startu je klíčové se nenechat strhnout a jet si svoje tempo. Zuby nehty se o to snažím a nakonec jsem úspěšná. Okolo mě prolítávají jeden za druhým kluci startující okolo mě. Mnoho z nich cíl nevidí... Spíše mě nezvykle dlouho trvá než se srovnám v kole a v technice. Prostě pocity z jízdy dlouho nic moc...Za mnou klasický zvuk tranzita, ze kterého mě bude po 24 hodinách hrabat...A uslyším ho ještě po návratu chvílema...
Projíždíme jednou vesnicí za druhou a při prvním kulaťáku přichází dobrý pokyn z auta: vpravo a doleva:). No nevím hluchá jsem, ale úplně tupá na začátku snad ne a na kulaťáku opravdu nepojedu v protisměru:). Ale jinak po celý závod pro mě nepochopitelná naprosto bezchybná práce při navigaci! Jen jednou jedinkrát jsme si objeli kulaťák cvičně dokola:). Jinak ani metr navíc!
Neustále je okolo trati mnoho fanoušků, přestože už hodina hodně pokročila. Je to milé a slyším i jmenovité fandění "HANKA". Nechybí nápisy na silnici a vše se zarývá natrvalo do vzpomínek.
Mezitím pokročila noční doba a kilometry. A protože i ultramaratónec je jenom člověk, tak už po asi 50 kilometrech stavím na záchod...Zastávku využívám k přiobléknutí a aspoň malé komunikaci s týmem zatím spíše v humorné rovině. Však ono bude hůře:).
Pavel bezchybně dodává jídlo a pití a Kuba svítí a jede a jede. V první etapě je jeden kopec, ale stojí za to. Zvláště jeho závěr. Nicméně letos už jsem zocelená a nejsem prudkostí stoupání tak zaskočená jako loni a docela v klidu se vydrápu nahoru. Klasika tohoto závodu: několikakilometrové kopce 15-18%. Na ultramaratónský závod docela děs. Co nějak nemusím jsou v těchto kopcích pomalu jedoucí doprovodná auta mezi náma. Fetujeme "o 106", ale jinak to prostě v noci nejde a pravidla jsou neúprosná. Doprovodné auto se nesmí vzdálit od závodníka!
Pravda ovšem je, že na Polaru pak svítí tepovka 170! Uf to je na mě dost...:(. A samozřejmě to samé dolů...Dost divoké, ale z auta se naprosto perfektně ozývají pokyny, v tomto okamžiku o opatrné jízdě a hlavně následujících zatáčkách. Výborný nápad.
Protože účastníků je letos opravdu hodně, neustále mě někdo zezadu předjíždí a je to docela mumraj cyklistů i doprovodných aut. A to samé je na kontrole, kdy se čeká na podpis:). Ihned bez zastávky jedeme dál jako ostatně asi všichni.
TS 1 Postojna - Šmarje nad Koprom 103km, 3:38, převýšení 1300m. Polar 1.etapa .
TS Sabrine Bianchi 7.5. 22:48, Caroline van den Bulk 22:56, Hanka Ebertová 23:15

 

8.5.2009

Hned po kontrole následuje sjezd do nejnižšího bodu závodu k moři. Čili nadmořská výška 0 metrů:). Je tma a není vůbec nic vidět a tak se jen soustředím na projetí co nejmenšího počtu děr a abych se vešla do serpentýn. Občas docela uvítám hulákání do megafonu od Tomáše o zatáčkách dopředu. A to ještě netuším jaké cirkusové číslo na závěr této etapy předvedu...
Po sjezdu následují opravdu výživné brdky po uzoučkých silničkách, které jen tak tak vyjíždím na 39/29. Na rychlost se radši nedívám, odhaduju -+ 7-8...Sklon se pohybuje kolem 15-18%. Prostě jen vyjet na 29.
Poprvé malinko cítím únavu a začínají bolet nohy. Tak nějak odpovídá, protože se blížíme ke 150 kilometru:).
Je přesně půlnoc.
Mezitím se v autě zuřivě :) počítá kolik jsem sjela na Sabrine a Caroline. A tato vysoká matematika bude klíčová především v úplném závěru závodu. To v tento okamžik ještě nikdo z nás netuší, že půjde doslova a do písmene o minuty!
Pomalinku se blížíme k prvnímu dlouhému stoupání na trati. Čeká na nás 25ti kilometrové stoupání. Těsně před začátkem nás předjíždí Jure Robič, který startoval poslední o 1,5h za mnou! Opět jede fantasticky! A za ním mě sjíždí po chvilce i Patrik Bártík. Prohodíme pár slov a Patrik se zeptá na mé opravené koleno:).
To zatím nějak zvlášť neprotestuje a já už tak nějak tuším, že tentokrát Pavel tento problém v pohodě zvládne. Nečekáme, že se neobjeví vůbec, ale doufáme, že bude bolet přiměřeně:). Což se i stane. Oba ale netušíme, že se objeví jiný problém, který ve své podstatě je možná i závažnější...
Nyní ale furt psychicky i fyzicky v pohodě absolvujeme stoupání směr Kozina. Konečně jakž takž chytám rytmus a jedu si přesně to co umím. Je to i proto, že sklon je daleko menší a tyto dlouhé táhlé kopce mi maximálně sedí. V polovině etapy jsme nahoře a čeká nás již jen klesání až do dalšího kontrolního bodu v Nové Gorici.
Bohužel projíždíme mnoha obcemi a jedna z nich Tomaj se mi málem stává osudnou. Jedná se o starobylá městečka, kterými vedou zakřivené uličky a během jednoho technického sjezdu si najedu příliš rychle do prudké pravé zatáčky. Jdu na brzdy, ale následuje dvojitý smyk na zadní kolo na obě strany. Dostávám se do protisměru k jakési nizoučké zídce, která mě má ochránit před pádem dolů...Ani nevím jak, ale nakonec asi zkušenosti, jakýsi pud a umění Kuby vše ustojí. Jedu dál, ale v ten moment by se ve mě asi ani Pavel krve nedořezal:(. A jak krásné divadlo asi měli v autě ani nedomýšlím...Naštěstí vše dobře dopadlo, ale chybělo opravdu málo. Docela rychlé probuzení z poklidné noční jízdy!
Naplno probuzena dojíždím do další kontroly v Nové Gorici. Narozdíl od loňska žádné bloudění po městě a na TS jsem virtuálně v čele ženského závodu. A čeká mě zasloužená plánovaná pauza.
Malinko ladíme jídlo :) ale po chvilce je přede mnou plný talíř. Aaaa. Ještě netuším, že skoro celý závod nebudu moct skoro nic jíného než klasickou stravu. Znovu se mi potvrzuje, že ač mám bohaté zkušenosti, tak nikdo nikdy není prorokem...
A že se vymstí při tomto závodě každá malinká nedokonalost cítím hned na vlastní kůži. Na levém palci mám po odjetých 220ti km otevřený puchýř od páky. Jedním důvodem je, že bylo dlouho špatné počasí a já prostě ve sněhu a soli na Kubovi nejezdím. A asi i malinké podcenění z mé strany. Přestože mám všechny sady stejné, zřejmě prostě úchop na Kubovi je malinko jiný než na Mikešovi. Samozřejmě je to blbost, ale hodně nepříjemná a na konci závodu mám v živém mase třetí generaci puchýře... A Pavel samozřejmě po celý závod práci...Zbytečnou...
Bohužel cítím, že nejsem úplně v psychické pohodě. A asi je to na mě znát a to především v komunikaci. A stejný stav mi vydrží i většinu další etapy:(. Proč to ví bůh...Žádný důvod pro to není. Jedu výrazně lépe než loni a i tým funguje na jedničku.
Kromě toho mě po prudkých stojkách pro změnu bolí záda a tak se Pavel opravdu nenudí...A vše se snaží dát při zastavení do kupy.

TS 2 Šmarje nad Koprom - Nová Gorica, 127km, 4:55, 1400m převýšení. 2.etapa .
TS S 8.5. 3:57, C 4:15, H 4:18

Pavel vzorně hlídá odjezd podle plánu a tak si připadám jako ve filmu Marečku podejte mi pero...: pane učiteli už je čas...:) A po 35 minutách, kdy zvládneme vše co máme, vyrážíme dál. Sabrine a Caroline mezitím také vyrazily.
Z další etapy mám dost hrůzu. Kromě toho jak jedu rychleji vyšla i do docelá špatné denní doby. Je totiž 5 hodin ráno a už na dvacátém kilometru na mě čeká hnusný kopec: Lokavec - parametry 10,6 km, 850m př. A nechybí úseky -+ 14-16%. Celé stoupání jedu 1:01 a průměrná rychlost 10,4 km/h...No zlatá 29 vzadu! Asi jen dvakrát nebo třikrát si mohu sednout, jinak jedu stále na stojáka...A z toho vyplývá další problém a to je jídlo a pití. Pavel chudák nevystihne jeden rovinatější úsek ze tří v celém kopci s pitím a já prudím:(. Úplně fyzicky cítím, jak mi chybí psychická pohoda. Klasicky asi v polovině zastavuji a podle dohody dostávám energetické tablety a colu a hned jedeme dál. Závěr je zpestřen, jak je pěkně napsáno v itineráři, třemi "natural tunnels". Kupodivu si na ně přesně pamatuji z loňska. Akorát loni mi stoupání nějak lépe sedlo a tak mi jaksi letos připadá poněkud prudší:). 
Padesátý kilometr je zlomem v této etapě a teoreticky už čeká jen lehčí půlka. Malinko cítím koleno, ale daleko větší problém přichází úplně odjinud. Po prvním dlouhém táhlém technickém sjezdu, který si opravdu užívám a postupně předjíždím kromě dvou mužských účastníků i Sabrinu, mě začne být špatně od žaludku. Hodně špatně.
A kromě toho cítím, že mám hlad. A k naší smůle jsme teprve na 90tém kilometru etapy. Do cíle zbývá "nekonečných" 55 kilometrů. Jenže druhé auto s Petrem a Luckou mezitím podle dohody odjelo do TS Žaga, aby ohřálo normální jídlo, které jsem původně měla jíst až na této TS. Jenže právě pevné jídlo je teď jediná alternativa, jak zachránit situaci. Bohužel Lucka s Petrem po tom, co jsou zavoláni zpět nám naproti, zůstávají uvězněni v uzavírkách pod Vršičem a okolo Žagy! Prostě když se má něco po...tak se to po...Murphyho zákony fungují neomylně:(. Nakonec se potkáváme v Mostě na Soči a na mě už čeká kašička s kuřecím! Nikdy jsem nejedla nic lepšího:). Alča prostě navařila na celý závod fantastické menu v různé podobě, které mě letos zachraňuje co se jídla týče. Narvu do sebe postupně dva talíře a bohužel i vidím jak okolo mě projíždí Sabrina...
Nedá se nic dělat, prostě je mi zle a mám hlad a bez jídla se 3 dny jet nedá. Naštěstí se vše po královské hostině srovná a my pokračujeme dál. Ovšem neplánovaná časová ztráta se vymazat nedá...:( Ale  jiné řešení prostě nebylo. Více mě štve, že ujedeme pár kilometrů a ja pro změnu zastavuji zase na záchod...Je to malá ztráta, ale vše se nasčítává.
Pomalinku si začínám uvědomovat, že to asi úplně nejšťastnější závod nebude. Přestože jsem pro úspěch udělala maximum od podzimní operace kolena. A to ještě nevím, jakými dalšími zvraty si během závodu společně s týmem projdeme...
Kupodivu po zmíněných "extempore" se mi vyčistila hlava a zase vše vidím daleko růžověji. Prostě první klasický obrat v rozpoložení. Tentokrát už na třístém kilometru.
Docela velkým nepříjemným překvapením pro mě je, jak  "rozkopaná" trať je. Neustále semafory, uzavírky a zúžení...Občas mám pocit, že by se hodil horák. To že jsem za celý závod nepíchla je velice dobrým vysvědčením pro nové obutí z Tufa: plášťovky Elite Pulse.
Nakonec tedy "po boji" dorážím do TS 3 Žaga. Na kontrole mě kromě "obsluhy" očekává i čtyřnohý velice přátelský chlupáč:) Krátké podrbání a není jiná cesta než pokračovat bez zastavení dále. A před námi se tyčí stoupání na nejvyšší bod závodu Vršič 1619 m. n. m.
 

TS 3 Nová Gorica - Žaga, 145km, 6:07, 1900m př. 3.etapa 1.část  3.etapa 2.část .
TS C 10:37, S 11:32, H 12:30 

Docela optimisticky naladěná a dobře najezená vyrážím směr Vršič. Je zajímavý, že přes moji konstituci vůbec nemám problém v kopcích a spíše jsou moji předností. Samozřejmostí jsou optimální převody a i pro ultra platí, že bez síly kopce jet nejdou!
Ale zpátky k Vršiči. Před nejprudší částí se rozhoduji pro rychlou toaletu. A než stihnu vycvaknout, tak z auta vyskáče téměř celá posádka a ulevuje si:)). S poznámkami, že už část je v kalhotech:). Musíme se kolektivně smát a je to takový dobrý uvolnění napětí, které ať chceme nebo ne při závodě je. Kupodivu i já jsem v dobrém rozpoložení a docela se i těším na naprosto extrémní kopec. Závěrečných 9 km uvádí značka 9km, 14%. A to bych ještě řekla, že chvílemi jsou i prudší úseky.
A kromě toho jsme na čtyřstém kilometru závodu a máme za sebou probdělou noc...Čili únava se pomalinku začíná nasčítávat a přece jen už to není co na začátku. Vzpomínám si, jak se nadává na "prudší" Kochánov, který je na 220 kilometru Krále šumavy...Holt ultra má malinko jiné rozměry a i proto není a nebude nikdy masovkou.
Přesně podle loňského vzoru plánuji jedno malinké zastavení na jídlo a pití v půlce. Jedu totiž skoro pořád ze sedla a tudíž nemám šanci jinak jakkoli jíst či pít. A přesto, že se cítím dobře je potřeba alespoň malinko energii doplňovat. Bohužel to není úplně šťastný nápad a po zastavení, kdy trefuji přesně stejné místo jako loni :), se zpod kapoty auta objeví pára a Transit je "kaput". Bleskově se rozhodujeme a voláme Petrovi s Luckou, kteří už byli nachystaní na efektní záběry nahoře. Ty musíme oželet a oni se co nejrychleji vrací za námi, abych mohla pokračovat. Mezitím Tomáš volá Andrejovi Bergincovi a výměnu doprovodného auta nahlašujeme. Andrej bez problémů akceptuje a ještě přeje hodně štestí!
Během pár minut pokračuji dále, kdy Pavel využil čas a nakrmil mě:). A za chvilinku už potkávám Petra s Luckou a pokračuji s Romsterem Petra v zádech nahoru. V závěrečných serpentýnách už jasně cítím, jak mi dochazejí síly. A zuby nehty se snažím dostat nahoru. V těchto chvílích je vše o vůli a prostě není možné zastavovat jen proto, že už nemůžu. Prostě neexistuje nemůžu, ale nechci.
Kolem nás se pohybují neustále i pořadatelé a povzbuzují. Je to velice příjemné a vždy dodá aspoň malinko energie. Nereaguji, tupě koukám dopředu, ale vnímám! A každý impuls pomáhá.
Proti mě se z tajícího sněhu valí potoky vody a v duchu mám hrůzu ze sjezdu, kde jsou v každé zatáčce kostky. Jestli budou mokré tak pánbuh se mnou a sjezd bude ještě horší než stoupání. Přece jen je tělo velice unavené a každá chyba by byla nelítostně potrestaná.
Těsně po patnácté hodině jsme nahoře, kde odpočívá Sabrina. Já se zastavuji jen na nezbytně nutnou chvíli, kdy se za asistence Toma oblékám do zimního a ihned vyrážím vstříc sjezdu. V této fázi závodu už okolí příliš nevnímám a soustředím se jen na sebe. A tak se mnohé dozvídám až zpětně...
A tak přicházím o poměrně úsměvné historky kolem Transita. Nahoře potřetí neunes "malinko prudší" kopec a tak vznikl slavný dialog:): Doprovod Sabriny: "Uffff kaput?" Kuba: "Jaaaa, und schon dreimal, aber kein Problem." 
Ale nakonec Kuba společně s Pavlem neposlušné auto zkrotí a až dokonce závodu už celkem poslouchá.
Mezitím já trpím v nekonečném sjezdu, kdy se o silnici opravdu mluvit nedá. V zatáčkách rozlezlé občas mokré kostky a jinak rozmydlený asfalt. Celé tělo opravdu trpí a já se modlím, abych už byla dole!
Protože letos panuje výrazně teplejší počasí, kdy se teplota pohybuje přes den až k 25°C a svítí sluníčko, tak se velice brzy začínám "vařit". V Krajnske Goře po deseti kilometrech utrpení zastavuji, nadávám a svlíkám se. Za mnou je stále pouze Lucka s Petrem  a čekáme na Transita s jídlem a pitím. Ten naštěstí velice rychle doráží a zastavujeme na stejném místě jako loni! Neuvěřitelné...Rozpoložení dobré a momentální únava velká. Tak lze charakterizovat můj stav. 
To se ale velice rychle mění při průjezdu Jesenicí, rodištěm Jure Robiče. Ani není velký problém s vlastní jízdou , ale to po čem se pohybujeme vidělo asfalt jen z rychlíku. Totální tankodrom, jakési panely pokryté rozpraskaným hrubým asfaltem. Úplně fyzicky cítím jak začínám být naštvaná a kromě toho začíná být problém s pozadím. Při jízdě po rovině už si musím pomáhat jízdou ze sedla a to je špatné. Je to příliš brzo! Ještě nejsme ani v půlce závodu...
Následuje několik hnusných kilometrů těsně sousedících vesnic a je tu další TS. A světe div se: ztráta -+ 1,5 h na Caroline a těsně před Sabrinou. Je jasné, že v kopcích výrazně získávám a na rovinách spíše ztrácím. To jsou docela paradoxy, protože když jsem začínala jezdit bylo to naopak.
Opět stavíme na stejném místě jako loni. Moc nechápu, jak přesně se trefujeme, přestože ani Lucka ani Petr se mnou loni nejeli:).
Dostávám luxusní rizotko s kuřátkem a opět jím co se do mě vejde. Letos mě prostě tato strava zachraňuje  a všem Lucce, Alče i ostatním patří co se týče jídla obrovský dík.
Pavel má letos těžkou roli. Tak nějak moc letos nespolupracuji :( co se týče jídla z auta. A jeho vždy čeká nadlidský úkol do mě něco dostat. Někde v hlavě zůstává obava, co kdyby mi zase bylo blbě! To je prostě velký strašák všech ultramaratónců. Ale zase má pod kontrolou koleno, takže se vše vyrovnává:).
Na všech zastávkách se snažím co nejvíce ulevit pozadí a tak se pohybuji dole bez:). Samozřejmě v dece, aby nedošlo k nějaké mýlce:). Bohužel po této stránce začíná jít do tuhého a záchod je opravdu už utrpení. Totálně rozbitý zadek a vše proložené odřeninami. Jinak samozřejmě každá toaleta je doplněna příslušnou hygienou a péčí o pozadí. Tady je ale na vině zcela jasně katastrofální stav silnic a upřímně přiznávám, že jsem letos na úkor pohodlí malinko přifoukla Tufa...A ve finále se ukáže, že to asi byla dobrá volba. I když za cenu destrukce zadní části.
Během pauzy mě zpětně předjíždí Sabrina. A tak opět přijde na řadu Pavel s nekompromisní hláškou: odjezd!
Letos prozatím problém s limity nemáme a spíše se naháníme bezprostředně se Sabrinou. Caroline bohužel při první krizi, kdy mi bylo špatně odskočila na 1,5 hodiny vpřed. Co bude dál naštěstí v tento okamžik nevíme!

 TS 4 Žaga - Slovenski Javornik, 81 km, 3:51, 1550m př. 4.etapa 

TS C 15:20, H 16:51, S 17:01


Polar 1.etapa  2.etapa  3.etapa 1.část  3.etapa 2.část  4.etapa 
 

 ...pokračování - 2.část

 



 

 

 
 
..:: Dres ::..