. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
82742
 
 DOS RAS 2

 

DOS RAS EXTREME Slovinsko 2010 aneb životní vítězství v nejtěžším závodě života aneb

48 hodin v dešti...

(  Postojna, 13.-16.5.2010, 1231 km, převýšení 14 000 metrů, limit pro dojetí žen 72:00)

 

 

 trať závodu:




....pokračování

14.5.2010


Vyjíždíme z TS a už během pauzy na mě kluci z týmu hulákali, že Caroline projela. Jenže já prostě věřím, že v takovémto počasí je třeba mít časový rozpis a přesně dodržovat jídelní, případně oblékací pauzy. O čůrání nemluvě:). Na této kontrole jsem byla po 230 kilometrech poprvé...
Tato ranní doba je pro mě noční můrou a asi v tuto dobu moje tělíčko poslouchá nejhůře. A před námi je stoupání, které mi k tomu vůbec nesedí! Nechutný kopec- 13ti kilometrů s převýšením -+800 metrů mi prostě nikdy po ránu nedělá dobře:(. A ona ani antipatie a obavy z tohoto stoupání v tuto denní? noční ? hodinu výkonu nepřidá!

Prší, je -+ 10°C. Oblékám si na nohy dlouhé zimní membránové kalhoty a tudíž mám v tento okamžik na kolenou 2 zimní membrány. A k tomu mám samozřejmě nohy natřeny hřejivkou, která kromě své základní hřejivé funkce plní i roli ochrany kůže před mokrem, protože je vodoodpudivá.
Přestože jsem najedená a i malinko odpočinutá, tak se necítím vůbec dobře. Třebaže se maximálně snažím, jedeme už pod úpatí velice ztěžka a postupně nás předjíždí několik spolubojovníků na trati. I semafor uvítávám jako možnost odpočinku...

Asi je to až k neuvěření ale celé stoupání téměř po dobu hodiny jedeme v rozmezí rychlosti 6,5-9,8! A moje pocity jsou až zoufalé a člověk by nejraději brečel. Prostě tělo neposlouchá i přes veškerou snahu a ať dělám co chci. Jako bych za sebou měla 1000 km a ne pouhých 250.
Přiznávám, že mi i bleskla hlavou myšlenka slézt z kola...Je jasné, že jsem v tyto okamžiky předjížděna dalšími a dalšími účastníky a v krásné horní pasáži třech přírodních tunelů mě přejíždí Jíra Hledík. A jede velice dobře a velice rychle se mi vzdaluje. A aby to nebylo všechno tak už teď hnusné počasí, kdy ze skal nám tečou na hlavu v tunelech proudy vody se ještě zhoršuje. A co nás pak čeká ve sjezdu naštěstí v tento okamžik nevím...To bych totiž vlezla do auta...

Konečně vrchol a co mě opravdu hodně překvapuje je, že si nikdo z kluků do dlouhého téměř 20ti kilometrového sjezdu v 8°C nic neobléká...To já tedy neváhám a beru novinku letošní garderoby - zateplenou membránovou vestu. Skvělá věc!
Hned za vrcholem se, jak už jsem předeslala, láme i k horšímu počasí: je neuvěřitelná mlha, nic nevidím a i na sjezd jdou brejle dolu! Klasické slovinské díry tak prostě nevidím a křečovitě držím řídítka, abych se na kole vůbec udržela. Kromě toho začíná i funět a moje nálada je ještě níže než je okolní teplota. A začínají mi prochladat promoklé nohy:(. A po brutálním kopci se ozývá i mé nebohé koleno. Bohužel s obojím nelze udělat skoro nic. Kolenu pomáhá Pavel pomocí Diclofenacu.
Moc radši nemluvím, snažím se dodržovat co je třeba, poctivě papám a bumbám co dostávám a nemyslím. Zkušenost mi v duchu říká, že je to přechodný stav a že čím míň si ho budu připouštět, tím dříve odezní. A také jo! Postupně se vylepšuje i počasí a 40 kilometrů dokonce neprší a vidíme sluníčko. Neuvěřitelné!

Jak už jsem zmínila, letos jsme hodně změnily stravu a víceméně jedeme na normální jídlo (brambory, kuře, bramborová kaše, kuře, těstoviny, kuře:) )a vývary. Vše domácí, co připravila Alča doma. A celý závod ukáže, že to byla skvělá volba.
Mezitím to vypadá, že by mohlo být sucho a já jedu víceméně od startu úplně mokrá, tak domlouváme na 100tý kilometr etapy zastávku s jídlem a převlečením! Jak se člověk dokáže těšit na takovéto " normality" je až směšné. Souhra obou mých aut je 100% i zásluhou vysílaček a tak na přesně smluveném místě za městem Most na Soči už čeká Lucka s Petrem a papáníčko, toaleta a a suché oblečení!
Loni jsem v těchto místech měla rozhodující krizi a letos se zdá se nám ji podařilo velice rychle překonat. Caroline je sice před námi, ale já odhaduji, že její náskok není ani hodina. A to opravdu není v tomto závodě, kde nás čekají ještě dvě probdělé noci rozhodující! Vše prostě nasvědčije tomu, že by se celý závod mohl opravdu vydařit.
  Po 25 minutách opět sedáme do sedla Kuby a před námi už je poslední kontrola před nejvyšším vrcholem na celé trase - před Vršičem - 1600 m.n.m.. Vyjíždíme z údolí města a místo dosavadního slunička se na nás z obou stran ženou černé, ale opravdu černé mraky před kterými není úniku! Už dokonce slyším hromy a vidím "krásné" blesky. To horší je za mnou a tak se radši ohlížím jen 2x, protože se mě začíná trošku zmocňovat beznaděj. Zase voda! Čili po suchu jsme jeli asi 30 minut! Vše co jsme převlékli včetně usušených bot je během půlhodinky totálně durch. Jinými slovy můj špatný odhad situace (vypadalo to na sucho...)= oboje mokré boty, které mám. To opravdu nepotěší!
Celý tým se snaží mi všemi způsoby jízdu zpříjemnit, ale jakoby se vše spiklo proti účastníkům tohoto závodu.
Velice rychle se zvedá vítr a kromě totální průtrže kolem mě začínají bít velice blízko blesky. Je mi jasné, že je to pro všechny stejné, ale trvá mi alespoň půl hodiny než teda mozek přijme další x hodinovou jízdu v dešti.
Aspoň si užívám letošní novinku na autě v podobě megafonu a nahlas si hulákám s Davidem, Jandou, Gottem, Martinovou a dalšími:). Mám asi docela zvláštní repertoár oproti ostatním, ale mě vyhovuje a pomáhá mi. Ostrá hudba by mi vadila. Ve velké únavě mě takovýto zvuk vyloženě "bolí". Akorát teda upřímně lituju celou posádku auta, která toto nonstop poslouchá 3 dny se mnou ať chtějí nebo ne :)).
Přestávám přemýšlet a tupě šlapu vpřed. Cítím se zase v rámci možností fyzicky  bez problémů. Jediné co mě malinko děsí je teplota, která panuje už tady dole pod začátkem nejtěžšího stoupání - je 13°C.
Kontrole ve vesničce Žaga nám prozrazuje, že Caroline má náskok pouze 44 minut!

 TS 3, CELKOVĚ 372KM, KROMBERG - ŽAGA, 14.5. 12:30 ,CELKOVÝ ČAS ZÁVODU 16:22, 127 KM, PŘEVÝŠENÍ 2000 METRŮ, ČAS 6:21, PRŮMĚR 22,5, TEPLOTA 13°C, POLAR
celkové pořadí mezi muži 46

Caroline van den Bulk - 14.5. 11:46, celkový čas závodu 15:32

Počátek této etapy vypadá přívětivě a mírňounce stoupáme proti proudu řeky Soči až za městečko Trenta na 28mém kilometru, kde dochází ke zlomu a před námi je 9 kilometrů - 14 % sklon do nebe...Tedy letos spíše do pekla...Stále prší a co hůř fouká opravdu silný vítr!
Jak je pěkně napsáno v itineráři, aby náhodou nedošlo k omylu:), tak první zatáčka má číslo 50 a nadmořskou výšku 645 metrů! Čili nekonečných 1000 výškových metrů je před námi...

Tyto závody nejsou jen o tupém šlapání závodníka a výletu týmu do cizích krajin na dovolenou, ale celý tým musí perfektně spolupracovat a tvrdě během závodu makat. A protože závodník se postupně ocitá v "bezvědomí":), tak se musí přemýšlet za něj. Během závodu, přesněji už před ním, je nezbytné vytypovat kritická místa a v nich se používají "pomůcky" typu Speed. Při tom je nutno mít bedlivě spočítáno, kolik kofeinu se do těla dostane, aby efekt nebyl přesně opačný. K tomu samozřejmě patří přesné načasování a složení jídla v daných okamžicích. A to si myslím, že je v tomto závodě naše nejsilnější stránka, v které se samozřejmě promítají letité zkušenosti. A čím jsou podmínky pro závod horší, jako letos, tím větší roli tyto aspekty hrají. Role lékaře a perfektní sladění všech ostatních v týmu: řidičů, navigátorů, mechanika a troufnu si tvrdit, že letos velice klíčovou roli hráli i "krmiči" Alča s Luckou. A do toho samozřejmě zapadá role dvou aut, která letos byla jak se v dalším průběhu ukáže klíčová. Nezanedbatelná úloha v ten moment padla i na Petra Janouše, který si do té doby "jenom fotil" :). Ale to až dále.

Hned po začátku prudké části stoupání se kolem nás opět pohybují pořadatelé a fandí. Každý takovýto kontakt s okolím člověka nakopne energií, silou a vůlí. V duchu jsem rozhodnuta vyjet poprvé Vršič bez zastavení! I povzbuzování od Pavla z auta v tomto smyslu je pro mě důležité. Důvěra týmu, že na to mám.
Počasí je šílené - zima, déšť, vítr - a já jedu nabalená i nahoru. A bez brýlí, které se mlží a zasírají. Kupodivu se psychicky cítím bez problémů a tak nějak přestávám déšť vnímat, což je asi pro další průběh závodu lepší. Momentálně ale prší tak normálně, žádný slejvák jako před pár kilometry.
Snažím se poctivě měnit rytmus vsedě a na stojáka a ne jet tupě ze sedla celé stoupání jako loni. A samozřejmě k tomu využívám oblouku každé zatáčky. Přece jen pár sekund je oddych.
Klasická strava, která příchází od Pavla, jsou energetické tablety a cola. Nic  víc - je to mnohokrát vyzkoušená fungující kombinace. A jeho povzbuzování i všech ostatních v obou autech. To asi pomáhá nejvíce. Nijak nereaguji, ale vše vnímám. I když únava se s každým metrem zvyšuje neuvěřitelně rychle. Jen pro zajímavost asi i zásluhou silného větru se moje rychlost během stoupání pohybovala od 5,4 do 9,5 km/h!
Po 6ti kilometrech, kdy už už mám pocit, že se dostanem až nahoru bez zastavení přichází najednou zlom a zastavuji. Žádné rozmýšlení, prostě myšlenka a rovnou realizace:(. Takže v klidu další tablety a další cola. No v klidu - jsem navlečená v zimní vestě a je mi docela zima. Jsem durch promočená. Vítr zalézá všude a začínám mít totalně promrzlé prsty na nohách. Klasická situace, kdy už se jízdou nestíhám zahřát. A proti nám se valí opět jako loni proudy vody, ale sníh téměř oproti loňsku chybí.
Opravdu z posledních sil se dostávám nahoru do sedla - je 15:30 a Vršič 1600 m.n.m. padnul!
Nahoře je 5°C, ale neprší. Všude samozřejmě hnus mokro a vítr.
Moc nevnímám, ale jsem navlečena do zimního a bez velkého rozmýšlení se vydáváme dolu. Klepu se zimou a opravdu nechutný sjezd s klasickými kostkami v zatáčkách mi nahání hrůzu! Každá serpentyna, každá zatáčka jdu na maximum na brzdy a krokem projíždím mokré kostky. Rychlost se se železnou pravidelností pohybuje rovina 30 a kostková zatáčka 13...Šílený! A mezitím rozbitý asfalt či co to bylo původně. Sjezd mě stojí skoro více sil než výjezd nahoru. Ruce brní a tělu je zima. Prostě pekelných 10 kilometrů.

Konečně se objevuje Krajnska Gora a já poprvé od začátku závodu vidím slunce. A hned se i výrazně mění nálada. Přesto je neustále hodně chladno a tak jedu stále i dalších 10 kilometrů v zimním. Pavel se snaží mi co nejrychleji doplnit deficit energie a tak mám nonstop přísun jídla:). A nebráním se, přestože už se těším na kontrolu na normální jídlo zase. Předávky z auta fungují naprosto 100% a já se ani nenamáhám a pouze natahuji ruku a ta je naplněna nějakou dobrotou. Vše je na milimetry přesné a oba řidiči Kuba i Petr jsou bezchybní.
Konečně cítím jakés takés teplo a tak zastavuji a hlavně potřebuji na záchod. Je optimální spojit vždy více činností najednou jako teď a tím šetřit čas. Bohužel jsme na -+ 430 kilometru a já mám opět problém se zadní částí těla. Je docela statečnost si dojít na malou a to před námi je ta delší a hlavně daleko rozbitější "půlka" trati!
Ale je zajímavé, že nálada je zase nahoře a skoro bych řekla, že se i těším na další jízdu. Asi na 70tém kilometru etapy mě dojíždí Slovák Martin Kerekeš a mě překvapuje, jak pozdě to je. Pak se mimo jiné dozvídám, že zabloudil hned v první etapě...Přesto mi to jasně ukazuje, že špatně nejedeme! A na kontrolu dojíždíme spolu.
Projíždíme Jesenicí, rodištěm Jure Robiče, a následující městečko už je kontrola - Slovenski Javornik. Vůbec mi nějak letos připadá, že mi trať ubíhá daleko rychleji než v minulosti. Je to spíše ale dáno mým stavem maximálního soustředění, kdy čas organismus příliš nevnímá. A to je přesně má snaha před každým ultrazávodem, protože to je jediná cesta za dobrým výkonem a následně výsledkem.
Podpis a moje letmá kontrola odstupu na Caroline: 34 minut! Náskok Caroline se tedy neustále v těžkých úsecích snižuje.
Zajíždíme na parkoviště a poprvé za příjemného sluníčka a relativně tepla, je 15°C, se krmím dvěma talíři kuřátka s kašičkou. A k tomu dostávám chutě na něco studeného :). A během okamžiku přijede z pumpy Fanta podle přání:). Prostě pohoda na všechny strany u mě i u všech členů týmu. Sice nejsme ještě ani v polovině (450 kilometr) přesto mi něco říká, že toto bude můj závod!

TS 4 - CELKOVĚ 451KM, ŽAGA - SLOVENSKÝ JAVORNÍK, 14.5. 17:10 ,CELKOVÝ ČAS ZÁVODU 21:02, 79 KM, PŘEVÝŠENÍ 1600 METRŮ, ČAS 4:16, PRŮMĚR 18,5, TEPLOTA 15°C, POLAR
celkové pořadí mezi muži 38

Caroline van den Bulk - 14.5. 16:36, celkový čas závodu 20:22

Poprvé od začátku závodu je slušné ba na letošní poměry luxusní počasí. Trochu i sluníčko, nicméně chladno a tak jedu v dlouhým. Ale po dlouhé době v suchým! Opravdu luxus:).
Začátek tohoto úseku je prošpikován 12% stojkami a po kratinkém odpočinku asi na 10 kilometrech přicházejí dva velice těžké kopce. Každý je těžký po svém a mě vadí pouze první dvou kilometrová stojka o sklonu 14%. Druhé stoupání má pouze sklon ala "řevničák" u Prahy ( 14 km, převýšení 500 metrů) a to je přesně můj šálek kávy, přestože jeho délka je dvojnásobná.
Nyní jsme ale na začátku a po klasicky rozdrbaných silnicích, kdy mám chvílemi pocit, že jedeme na stavbě, pokračujeme vpřed.
Co se týče zdraví, tak lokty drží a koleno trochu méně. Nicméně Pavlova péče mu svědčí a dá se vydržet. A už jsem si zvykla:).
Velké množství startujících má jedno velké pozitivum v průběhu závodu. Vlastně se neustále předjíždíme a tím pádem povzbuzujeme a to samozřejmě včetně pořadatelů. A to je velký rozdíl oproti předchozím rokům.
Prostě Slovinsko je ultramaratónu zemí zaslíbenou a já si ji i oblíbila, že je jasné, kde strávím příští rok dovolenou:). Spojenou s organizátorskou činností na tomto závodě, který mi opravdu přirostl k srdci.

Letošní závod mě i celý tým zastihl v opravdu dobrém rozpoložení a tak jsou nezbytné zastávky na jídlo proloženy samými vtípky a dobrou náladou:). A i to je důležité pro výkon.
Okolo osmé hodiny večer jsme na prvním zmiňovaném stoupání a je velice důležité, že je to za světla. Sjezd je poněkud šílený po uzounké silnici bez krajnic a po rychlém dalším jídle na vrcholu rychle spěcháme dále. Brzdy nadoraz a pozornost vybuzená na maximum. Je třeba se vystříhat chyb., které by tady neskončily dobře...
Sjezdy začínají být pro mě jako vždy větším problémem než stoupání.
Po kratinkém odpočinku hned vjíždíme do druhého zmiňovaného stoupání a tady jsem jako ryba ve vodě. Postupně se setmí, ale mě se jede dobře. Jako celou tuto etapu. A hlášení Petra Janouše z druhého auta jsou jasná: Caroline je v kopci zároveň se mnou.

Nastává druhá noc, kdy se teprve začne spolu se spánkovým deficitem ukazovat jak na tom kdo je a kolik chyb už v průběhu závodu udělal. Moje porovnání s předchozími ročníky zatím jasně vyznívá pro letošek a v duchu doufám, že v tomto výkonu budu společně s celým týmem pokračovat.

Na vrcholu jen krátká zastávka na přioblečení a hned se spouštíme dolu. Teplota je opět okolo 10 °C a je mokro. A od týmu dostávám varování a neoznačeném frézování silnice v druhé polovině sjezdu. Ještěže tak, protože to by nemuselo dobře dopadnout...A tak máme s Kubou dole za sebou několikrát "hop hop"... Tak je to kocour, tak by to měl zvládat:).
Nudná část od konce sjezdu do časové kontroly mě maximálně nebaví jako každý rok a tak uvítám povzbuzování z auta. Malinko na mě přichází útlum a přestává být se mnou sranda. Dobře vím, co se nám v následujících kilometrech stalo loni a že toto je jeden z důležitých okamžiků závodu.

S Pavlem jsme přesně naplánovali denní  tedy spíše noční rytmus "Speedu" a plán spaní je jasný a neměnný: vždy jednou okolo třetí hodiny nad ránem! Podle mě je to klíčové rozhodnutí, které moji jízdu posunulo výrazně dopředu a dalo mi šanci bojovat o vítězství. To se ale ukáže až dále v dalším průběhu závodu. Prostě člověk se neustále učí a Pavel v tomto "spacím" problému odhalil loni moji největší rezervu. Samozřejmě to vůbec není snadné jak se dále ukáže v praxi. Vyhánět po 45ti minutovém spánku ve 3 ráno závodníka do deště a 10ti stupňů chce otrlost:). Ale o tom až dále.

Nyní jsme přivítáni na kontrole v Radmirje a to opět velice mile. Ztráta na Caroline zase malinko narostla a je 51 minut. Nicméně ještě ani jedna z nás nešla spát a tak o nic nejde. Do 20ti minutové zastávky dokažeme natlačit jídlo i převlečení i toaletu (která se stává očistcem...) a pokračuje se dále. Momentálně neprší ale je 10°C a mokro.

 TS 5 - CELKOVĚ 544KM,  SLOVENSKÝ JAVORNÍK - RADMIRJE, 14.5. 22:27 ,CELKOVÝ ČAS ZÁVODU 26:19, 94 KM, PŘEVÝŠENÍ 1400 METRŮ, ČAS 4:28, PRŮMĚR 21,0, TEPLOTA 10°C, POLAR
celkové pořadí mezi muži 37

Caroline van den Bulk - 14.5. 21:36, celkový čas závodu 25:22

V 22:49 bez valného nadšení pokračuji dále. Hodně vůle u mě stojí návrat na trať a chytnutí zase jakéhosi rytmu. Noční jízdu opravdu nemám ráda a každá noc při závodě je pro mě utrpení. A proto dělám ultra:).  A když se k tomu přidá zima a mokro a tedy musím jet bez mlžících se brýlí, tak moje znechucení nemá meze.
Nastává okamžik, kdy ztrácím ponětí o čase i trati. Prostě se začíná projevovat spánkový deficit a můj organismus má už zafixováno jenom šlapat a šlapat! Vše ostatní je zkreslené a i většina myšlenek neodráží realitu.
O tomto úseku si pamatuji jen, že loni mě potkala totální krize a nevolnost a závod pro mě víceméně skončil, protože Caroline získala rozhodující náskok.
Přestože mám itinerář velice pečlivě nastudovaný, pravidelně mi v této etapě vypadává, že se jede 20ti kilometrový kopec. Pouze jeho 8% konec si pamatuji. Jinak nic.
V této etapě se začne projevovat pravý charakter ultra. Neuvěřitelně rychlé změny nálady nahoru a dolu a s tím i navázané pocity fyzické pohody a nepohody. Tedy stav jede to nejede to.
Oproti minulým letům se ale s krizemi dokážeme daleko rychleji vyrovnat a i já osobně uvnitř je rychleji krotím. Když je nejhůř mlčím. To ale už všichni v týmu vědí, že je zle:).

Trvá mi přesně 20 minut a najednou jsem zase na koni. Tělo funguje a hlava jakbysmet. Vjíždíme do města Velenje a už dostávám avizo, že před námi je Jíra Hledík. Jede se mi opravdu lehce a tak ho bez problémů během chvilky dojíždím. On naopak asi nezažívá příliš pohodový okamžik a tak prohodíme jen pár slov a po chvilce odjíždím dopředu. To samé provádím ještě s dalším závodníkem a neuvěřitelně snadno a na velkou jedu do kopce. Vůbec nechápu jak lehce najednou jedu.
Pavel mi z auta neomylně připomíná loňskou krizovou zastávku:), kde jsem "umírala"... Asi nemůže na loňské extempore jen tak zapomenout. Upřímně já ji poznávám také:( a také nezapomenu. Jenže loni je loni a letos je letos a jasně v tento okamžik stahujeme plno lidí. Prostě se začíná během druhé noci ukazovat, jak na tom  kdo opravdu je.

15.5.2010


Okolo půl jedný v noci jsme nahoře a jen po přiobléknutí sjíždíme dolu. Před námi je hrůzný nudný rozbitý rovinatý úsek dlouhý 60 kilometrů do další časové kontroly v Kamnici.
Na úpatí kopce zastavuji a jdu na záchod. Opět jen na malou. Jenže tato procedura už pro mě začíná být takovým utrpením, že si i rozmýšlím jak dlouho to vydržím než půjdu...
Čas rychle plyne a Pavel z auta slibuje zastávku, kdy já si z nějakého neznámého důvodu myslím, že už budeme v Kamnici. Což je samozřejmě totální nesmysl a tak dochází k malinkému dohadování, kde a kdy budeme spát. Opět dochází k dalšímu zlomu v organismu a tady Pavel spolu s týmem přesně trefují okamžik, kdy je potřeba jít spát!
Je 02:15 a zalehávám s pokynem ve 3:00 budíček! Kde a jak tráví těchto 45 minut tým vůbec nevnímám. Lehám na krásnou postel v transporteru a okamžitě usínám.
Ve tři jsem buzena Pavlem a tohle jsou nejhorší okamžiky závodu. Z totálního vypnutí musím během chvilky začít fungovat, nejlépe na max. Tentokrát mi to od vzbuzení trvá přesně 15 minut, kdy zvládám i teplé jídlo. Klobouk dolu před všema, kteří se o mne starají během závodu jako o nemluvně!
Bohužel stav. kdy bych fungovala na max nenastal. Jen velice těžko se dostávám do jakéhosi šlapacího rytmu. Jediné štěstí je, že momentálně neprší, což se ale velice brzo změní a nastane klíčový okamžik závodu.
Bohužel se pohybuji i po rovině 20tkou a ze sedla a z kopců nešlapu. Klasický obraz krizového stavu, kdy člověk jede z jakési setrvačnosti...Až to ani Pavel nevydrží a snaží se mě povzbuzováním a přemlouváním probrat k životu. Ani se mu nedivím, pohled na takovouto jízdu musí být asi dost šílený a to ne v pozitivním smyslu slova.

V tento okamžik je mi vše jedno a velice mě pomáhá a drží nad vodou neustálá hudba, kterou mi kluci pouští. "Zpívám" si sama se sebou a snažím se probrat. A musím jako velký klad zhodnotit letošní vylepšení o hudební doprovod, který vpodstatě jde neustále po celou dobu závodu. Člověk se necítí tak sám opuštěn :) a hlavně se jakýmsi způsobem zaměstnává mozek. A nevymýšlí kraviny...

Konečně se doplácáváme do časové kontroly v Kamnice. Jinak se to asi nazvat nedá. Ale stejný problém zřejmě měla i Caroline anebo víc spala. Výsledek je totiž, že její náskok je pouhých 30 minut!
 

TS 6 - CELKOVĚ 664KM, RADMIRJE - KAMNICA, 15.5. 5:18 ,CELKOVÝ ČAS ZÁVODU 33:10, 120 KM, PŘEVÝŠENÍ 700 METRŮ, ČAS 5:13, PRŮMĚR 23,0, TEPLOTA 11°C, POLAR 1.část   2.část
celkové pořadí mezi muži 33

Caroline van den Bulk - 15.5. 4:48, celkový čas závodu 32:34

Nejdelší sedmá etapa závodu, která měřila 160km a z které jsem měla hrůzu už před startem se stala rozhodujícími kilometry závodu. A to nejen pro mě. Nikdo z nás netušil také, že kromě terénu se proti nám všem obrátí i počasí a to i ve srovnání s už proběhlou částí závodu! To co jsme a závodníci okolo mě během těchto 160 kilometrů zažili se dá přirovnat k peklu na zemi. Neustálý déšť, zima a hlavně se zvedl doslova vichr, která samozřejmě neomylně trefil směr "proti". Myslím, že tento úsek rozhodl a to nejen v mé kategorii. V této etapě se zcela naplno ukázalo, jak kdo na tom fyzicky je, jak je odolný,  jak silný má tým i svoji vlastní psychiku.

Pro mě to bude etapa, kdy zažiji největší krizi v závodě a následně dokážu rozhodnout závod v klíčové chvilce závodu,. Společně s týmem přesně a rychle zareagujeme na vzniklou situaci a zrealizujeme útok, který celý závod nakonec zlomil v můj prospěch.

Po celkem přívětivé noci, kdy bylo pouze "mokro" a okolo 10°C došlo během svítání ke zlomu. Po 45ti minutové pauze vyplněné jídlem, toaletou a péčí o koleno, to vše pod dozorem rozhodčích závodu, pokračujeme ještě za tmy dále. A než se dostávám zpět na trať, tak se totálně rozpršelo. Není pro mě nic horšího než vyjíždět po pauze do deště a kromě toho je přesně denní doba, kdy já mám i největší problém jet.
Tupě nasedám a vyrážíme. Začíná jít postupně do tuhého. Leje. Před námi stojí těžké 12 a více procentní "brdky" neustále se opakující v průběhu prvních 30ti kilometrů. Uzounké silnice a délka stoupání mezi 2-5 kilometry. Prostě na Slovinsko brdky...
Jsme na 11tém kilometru a v hlavě se mi zabydlela myšlenka KONČÍME! Neumím se prostě v daný moment vyrovnat s myšlenkou, že předpověď se naplnila a že bude opravdu stále pršet až do konce. Únava stoupá a racionálnost uvažování klesá. Jsem po uši v největší krizi závodu a jak se později ukáže procházíme rozhodujícím momentem. Tato etapa až na kost ukáže, jak těžký ultramaraton je, jak rychle se mění pocity, nálady, pohoda i fyzická kondice. A to co odlišuje dobrého závodníka od špičkového je, jak rychle se se zápornými pocity a stavy dokaže vyrovnat. Jak rychle je dokáže překonat! Sám i pomocí týmu.

ZASTAVUJI! NEKOMUNIKUJI!

Z auta do lijáku je "delegován" Pavel a já suše oznamuji: nejlepší bude skončit... Nemá to cenu. A stojím v dešti před autem...V hlavě prázdno.
Nicméně nějakým zazrakem mě dostává zpět na kolo s povzbuzováním, že to teda zkusíme a uvidíme. Prostě je nutné se jakýmkoli třeba pomalým způsobem pohybovat vpřed. A to se posádce auta nakonec podařilo a v neustávajícím lijáku zase sedám na kolo!
A tím je za námi klíčový moment závodu, jak se nakonec ukáže. Roli tady hraje psychologie a podpora celého týmu. Závodník není v daný moment po druhé noci tím, kdo nějak racionálně uvažuje. A ani nemůže!

Krokem se škrábeme nahoru a krokem sjíždíme zas dolů. Nic nevidím, jedu bez brýlí, které v tomto počasí jsou opravdu nanic.V tento moment jsem 100% v rukách týmu a je na něm, aby se pokračovalo dále bez velké ztráty. A to se opravdu se podaří! Přestože v tyto momenty musí být pohled na moje kyselé nepřítomné výrazy obzvláště příjemný...

Nahoře na třetím vrcholu v etapě už čeká Lucka s Petrem a další teplý vývar. Asi Alča ani netušila, když vše připravovala, že to bude klíčová strava pro celý závod v této teplotě a podmínkách! Malinko se začínám srovnávat i když o pohodě zatím nemůže být ani řeči. Máme za sebou přesně dvě hodiny a 15 kilometrů této etapy a nikdo z nás netuší, že nejhorší okamžiky závody co se týče mé psychiky máme za sebou. Bohužel co se týče počasí ani zdaleka ne.

Nicméně  přestává pršet a je "jen" mokro. Petr Stibůrek na další zastávce vypouští další pověstný vtípek a kupodivu moje rozpoložení se začíná úplně měnit. Najíždíme také do nového úseku závodu, který byl letos přidán. A po odbočení se otáčíme proti silnému větru, který sebou fronta přinesla. Začíná zajímavá jízda cikcak mezi poli, kde není jediný strom a tak si vítr všichni závodníci krásně užíváme... Buď bočák nebo natvrdo proti.

Zprávy od zvěda vepředu Petra Janouše ale říkají, že Caroline je jen kousek před námi! I to mi pomáhá a opět začínám makat.Už jsem zase s náladou nahoře a po další krátké pauze " na malou" asi na 60tém kilometru tratě se náhodně podívám doprava do polí a tam stojí auto CAROLINE!!!
Adrenalin se neuvěřitelně zvedá a po krátké domluvě s Kubou Charvátem se rozhodujeme zkusit " časovku" a najet na Caroline v tento moment co největší náskok.

Co dokáže psychika a samozřejmě i denní doba s celkovým fyzickým stavem organismu je až neuvěřitelné. Ve vichru se vůbec nešetřím a s maximálním nasazením pokračujeme tratí dále. A pro Petra s Luckou to znamená jediné: budou hlídat a kroužit okolo Caroline a počítat odstupy. V tomto momentu je vhodné se zmínit, že speciální GPS na kolech všech účastníků nerozchodily vodu a nefungují. Tudíž veškeré informace o odstupech mají závodníci pouze z časových kontrol a nebo musí obětovat doprovodné auto jako já. Prostě asi jako profíci bez vysílaček:).

Pavel s Kubou perfektně doplňují jídlo a pití, což je při tomto nasazení nezbytné. A já se bez šetření doslova probíjím vpřed proti neustále sílícímu větru. Aspoň v tento moment neprší! A teplota je na svých stálých 11°C.

Cítím rozhodující moment závodu a i přes sílící pocity únavy se stále snažím jet na maximum. Najet na Caroline co největší časový odstup. Vím dobře jak těžko se s tímto momentem srovnává a je jasné, že ona ho uvidí až na časové kontrole v Moravských Toplicích.

Posledních 40 kilometrů etapy je očistec. Stejně jako v jejím začátku jezdíme neustále nahoru dolu mezi vesničkama a sklon málokdy poleví pod 12%. Jednou se dokonce objevila perlička v podobě krátkého brdku o sklonu 17%. Jako každý rok mám pocit, že jezdíme špatně a že se pohybujeme znovu na stejném místě. Vesnice se jmenují Šulinci, Mačkovci, Dankovci, Moščanci, Martjanci... a to opravdu můj mozek už absolutně nebere a nerozlišuje. Nicméně 100% věřím týmu a tak neprudím, neprotestuju a pokorně jedu. Přestože v hlavě to šrotuje: trasa, mezičasy Caroline, bolavý zadek na šílených silnicích, zbývající kilometry, počasí...

Od Petra Janouše nicméně přicházejí optimistické zprávy co se týče odstupu a tak malinko povoluji v maximálním nasazení. Konečně přichází rozhodující sjezd z hnusné části brdků a po otočení o 90° zbývá posledních 18 kilometrů do kontroly.

Je 14:37 a jsme v nejlepším čase ze všech tří ročníků na kontrole v Moravských Toplicích! A to mám v nohách o 50 kilometrů více než v minulých ročnících. Spadává ze mě největší stres, i když vím, že do cíle je ještě hodně daleko. I když je to poměrně relativní už zbývá "jen" asi 400 kilometrů. Čili 2/3 jsou za mnou a bez velkého zaváhání, lépe řečeno jedno ke kterému bylo nakročeno zažehnal můj tým.

Pořadatelé už vědí, že jsem na DOSu naposledy a jako vždy na této kontrole je milé přivítání tentokrát ještě vylepšené malým dárkem na památku. Je to opravdu milé!

Žádná velká pauza se neplánuje a proto pouze spořádávám další teplé jídlo a dopřeji si luxus toalety v restauraci.:) Bohužel zadní část těla se stává jaksi jedním velkým bolákem občas až do živého masa. Každá zastávka na malou se stává opravdovým utrpením:(.
Pavel zase pacifikuje koleno, ale víceméně žádný zavažný zdravotní problém nemáme! A mě žene dál vidina vysněného vítězství v tomto závodě! Je to obrovský podnět, který mě motivuje do další jízdy!

TS 7 - CELKOVĚ 823 KM,  KAMNICA - MORAVSKÉ TOPLICE, 15.5. 14:37, CELKOVÝ ČAS ZÁVODU 42:29, 160 KM, PŘEVÝŠENÍ 1600 METRŮ, ČAS 7:58, PRŮMĚR 20,1, TEPLOTA 11°C, POLAR   
celkové pořadí mezi muži 31

Caroline van den Bulk - 15.5. 16:34, celkový čas závodu 44:20

V 15:13 Vyjíždíme dále a mě trvá dlouhých 5 kilometrů než si poprvé sednu. Šílený. Zadek našrot. A kromě toho tato etapa přinesla strašné silnice, které se přiměřeně od loňska zhoršily. A pokud jsem si doteď myslela, že horší počasí už být nemůže, tak to byl velký omyl. I přes své poměrně bohaté zkušenosti zažívám nejhroznější počasí vůbec a v cíli se mi skoro nechce věřit, že se v takovémto humusu dá ujet tak strašně obtížný ultramaraton jako slovinský DOS je.

Po asi 10ti kilometrech začíná opět poprchávat a během dalších kilometrů přichází stály liják, který bude trvat celou etapu! A teplota postupně klesne až k 9°C.

Jenže mě v tento moment dává křídla, že jsem předjela Caroline a tak se víceméně jen čeká, kdy dorazí do kontroly v Moravských Toplicích, abychom věděli odstup a náskok.

Velice rychle si začínám uvědomovat, že teď je celý závod o zkušenostech, o oblečení, o jídle a podpoře, která příchází od týmu. Ihned poté co se naplno rozpršelo mi v hlavě začíná hlavně šrotovat jak vymyslet oblečení. Vlastně na celou noc v dešti a zimě. Tělo už je vyčerpané a je mi jasné, že musím na sebe dostat na každou část těla zateplené zimní membrány, které fungují i mokré. Nakonec zastavuji a navlékám na sebe toto:
Na hlavu zimní mebránovou čepici, na chodidla bohužel není moc řešení a je to jediná část, kde budu cítít zimu. Beru zateplené membránové návleky. Na nohy pod zimní zateplené membránové kalhoty dávám ještě dlouhé zateplené membránové zimní návleky + samozřejmě kraťasy. Na ruce jdou opět membránové zimní návleky a zimní rukavice. A na tělo postupně navrstvým ultralight moiru, krátký dres, dlouhý dres, zimní membránovou bundu, zimní membránovou vestu a navrh pláštěnku! A připadám si jako kosmonaut:). Ale prostě není jiné řešení, protože tělo není schopné už energeticky pokrývat postupné prochladnutí v únavě , kdy se blížíme do třetí noci.

Během pár kilometrů je vše kromě zadku, který chrání blatník mokré, ale je mi teplo! Mezitím přichází hlášení, že Caroline dorazila na kontrolu o dvě hodiny později než já! Což znamená, že se nám v minulé etapě na ni podařilo najet téměř 3 hodiny!
Nicméně je to velice zkušená a vynikající závodnice a bez jakéhokoli zastavení pokračovala dále! Tím se reálný náskok zastavil na 1,5h. Pro mě vynikající pozice, která mi dodala další vůli a sílu. Kromě toho je jasné, že já budu mít o Caroline podrobné informace od Petra s Luckou a Caroline o mě ne. V tento moment se mi vyplácí na 1000%, že mám druhé auto. Přestože to třeba vypadá někdy jako zbytečnost.

Brutální počasí nemilosrdně prosévá startovní pole. Na konci této etapy zůstává z 65 účastníků 36 statečných, kteří se vešli do časového limitu závodu.

Po 30ti rovinatých kilometrech se v okolí města Majšperk začne trať výrazně vlnit. V probíhajícím lijáku, kdy je silnice plná vody a všechny díry krásně schováný pod vodou je to občas sázka do loterie do čeho najedu o sjezdech ani nemluvě. Jedu stále bez brýlí, což považuji za lepší variantu než s nimi.

Je velice zajímavé, že cyklisticky opět nemám problém a poměrně svižně neustále pokračujeme dále a v tomto počasí také bez zastavování. Všichni jsme se nakonec shodli, že mě toto počasí nakonec prospělo a velice mi pomohlo k úspěšnému závodu a životnímu výsledku. Šlo jen o to, se s ním psychicky vyrovnat a smířit.
V tento moment závodu si to tedy ani trochu nemyslím, ale hlava už se jasně srovnala s tím, že holt pojedme stále v dešti. A pokud Caroline vůbec nezastaví, tak jsem rozhodnuta nezastavit také. Motivace u mě dělá opravdu divy a Caroline za mnou mě žene vpřed.

Jasně si uvědomuji, že poprvé projíždím některé úseky za světla. V minulých ročnících jsem prostě v daných místech byla později a je mi jasné, že mám v rukách a nohách životní závod!

V závěru na nás čekají 3 těžká stoupání a po druhém sjezdu, i když se zuby nehty bráním zastavit prostě "musím". Hned se začínám klepat. A v autě prý probíhal los, který chudák bude muset ven:). Ani se nedivím. Je opravdu k neuvěření v čem jedeme. Liják, vichr, 9°C - nic se nemění. Nakonec pomáhají všichni a já se těším na kolo, že se zahřeju. Připadám si jako šílenec, když se v tomto pohybuji na kole a k tomu se začíná stmívat. Třetí noc je očistec v každém případě a ta letošní bude asi mimo normální lidské chápání.

A tato pauza přináší i informaci, která zcela změní pro mě charakter závodu: CAROLINE ODSTOUPILA!!! Nejprve mě zalívá pocit - vyhráli jsme! Ale pak se velice rychle vracím na zem - před námi je celá třetí noc v šílených podmínkách a do cíle chybí "pouhých" 300 kilometrů. Málo ale zároveň strašně moc. A pocit radosti a úlevy velice rychle vystřídává realita, že ztrácím závodní motivaci, která je pro mě obrovským impulsem.

Okolo mě se pohybuje další "nešťastník" a na střídačku se předjíždíme. Mezitím se setmělo a to přináší pro mě bez brýlí naprosto smrtelnou kombinaci s deštěm. Majáky, brzdová světla, blikačky a semafory - vše se odráží na kapkách a na zalité silnici vodou. Chvílemi vůbec nevím kam jedu. A k tomu se přidává hustý provoz, kdy tedy občas předjíždění "smrdí" průserem. Občas se jen modlím a z auta se ozývá: opatrně. Jenže já vůbec nic nevidím! Občas máme malý problém s navigací, protože šipky pod vrstvou vody vidět nejsou ani náhodou. Celkově ale jízda probíhá až zázračně v pohodě, i když nikdo nikdy neví v tomto závodě co bude za 5 kilometrů.

Přivítání na kontrole ve Šmarje je upřímné, protože si všichni uvědomují v jakých podmínkách závod pokračuje a pořadatelé už také vědí, že jsem zůstala v závodě sama. Všichni fandí a povzbuzují a pro mě to je jako živá voda. Celá atmosféra letošního závodu je od všech pořadatelů fantastická a pro mě dvojnásob. Moc dobře si uvědomuji, že tento bezkonkurenční závod zažívám naposled!

TS 8 - CELKOVĚ 950 KM,   MORAVSKÉ TOPLICE - ŠMARJE PRI JELSAH, 15.5. 21:32, CELKOVÝ ČAS ZÁVODU 49:24, 127 KM, PŘEVÝŠENÍ 700 METRŮ, ČAS 5:53 , PRŮMĚR 20,1, TEPLOTA 9°C, POLAR 1.část   2.část
celkové pořadí mezi muži 27

...pokračování

 
 
..:: Dres ::..