. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
82742
 
 RAA 1

 

RACE AROUND AUSTRIA 2010 aneb lidské hranice neexistují aneb když platí NEEXISTUJE NEMŮŽU ALE JEN NECHCI

 ( Schaerding Rakousko, 19.-26.8.2010, 2220 km,
převýšení 28 200 metrů, limit pro dojetí žen 166 h )

mapa závodu:

Malinko obměněný tým po DOSu, ale se stále stejným jádrem, které mi může každý závidět!

   členové teamu: 

Kuba Charvát - Vedoucí týmu, navigator + Driver (navigátor a řidič)
Petr Janouš - 2nd Car - Photo + Driver (druhé auto - fotograf a řidič)
Alena Fridrichová - Food and clothing (jídlo a oblečení)
Zdeněk Hromota - 2nd Car - Food + Driver (druhé auto - jídlo a řidič)
Petr Stibůrek - Navigator + Driver  (navigátor a řidič)
MUDr.Vladimír Holoubek - Medical (doktor)

 1.část

18.8.2010 středa Klatovy

Celý tým se po celostátních "manévrech" schází u Jarky Hummelové v Klatovech v jejím Pensionu u Úhlavy. Základní nezbytné úkony pro odjezd na RACE AROUD AUSTRIA jsou již vykonány a teď už ladíme jenom auta, elektriku, osvětlení, kola a....:D

Já mám za sebou testy u Pavla Homolky v nemocnici u svaté Anny a to samé mě čeká po dokončení závodu. Tedy jestli nějaké dokončení bude...Tyto hodnoty jsou jedinečné a zajímavé nejenom pro mě! Troufnu si tvrdit, že moc lidí je nevidělo. V duchu jsem rozhodnuta i vést celou dobu Polar a udělat i celý tento záznam. I když je mi jasné, že mě zřejmě čekají odřeniny na příslušných místech...

Protože do Rakouska odjíždíme až v den závodu, tak slavnostní focení i vše ostatní musí být uděláno už dnes. A tak makáme jako ďas...Teda ja moc ne...Můj klasický režim před ultrazávodem je jídlo, poléhávání a krocení nervozity. Nic víc a nic míň. Všichni v týmu znají své role a jsou bezchybní.

Moje rozpoložení před závodem v Rakousku je velice rozporuplné. Po DOS RAS Extreme ve Slovinsku jsem měla měsíční odpočinek a pak jsem i přes další nepřízeň počasí zvládla další tréninkový cyklus. Čili v tomto smyslu spokojenost. A forma podle mě na úrovni DOSu. Před RAA  mám ale opravdu obrovský respekt a to především co se týče délky i profilu. Vždyť zatím žádný Čech, ani muž natož žena, takovouto porci kilometrů a výškových metrů nonstop nejeli! A zároveň moje nervozita vyplývá ze skutečnosti, že se jedná o můj poslední ultra závod. RACE AROUND AUSTRIA je pro mě obrovská výzva! Ještě žádná žena na světě tento závod neabsolvovala! Jsem přesvědčená, že svou celkovou obtížností je i nad RAAMem. A to z prostého důvodu a to je brutální druhá půlka v Alpách, kdy už má závodník v nohách přes tisíc kilometrů.
Vím, že natrénováno mám, mám i nepřeberné zkušenosti, dostatek vůle, přesto takováto vzdálenost představuje možnost obrovského množství situací, které nemůžeme s týmem ovlivnit a jen se je můžeme snažit nějak řešit. V tento okamžik ještě netuším, že tato obava se naplní vrchovatě....

Nicméně teď vše vypadá bezproblémově až na můj zapomenutý infraport k Polaru( poprvé se mi závod délkou nevejde na záznam do paměti...:) ), což naštěstí vyřeší Kuba s Petrem. Moc děkuju. I počasí se zatím tváří, že po mnoha šílených týdnech by mohlo přát, čemuž se mi ani nechce věřit. Zvláště po zkušenostech ze Slovinska.

19.8.2010 čtvrtek Klatovy  - Schaerding, den startu

Poslední noc v posteli na 7 dní je za námi...Poslední sprcha...Prostě poslední hodiny na dlouho, kdy žijeme jako lidi:)...Poslední...
Přesto prozatím velké obavy z tohoto nepanují, protože Petr Stibůrek odvedl skvělou práci a jeho Transit se změnil v luxusní karavan. Postýlka, sprcha, vaření prostě vše na co si vzpomenem...Chybí snad jen televize. Ale tak tu obstarám já, i když program bude poněkud stereotypní:D. A Petr Janouš naopak připravil svou Oktavii na fotografické a kulinářské manévry. Připadá mi, že nás nic nemůže překvapit...A to se velice mýlím! Ale to až dále.

Poslední rozloučení s Jarkou a velké díky za poskytnutí přístřeší a už vyrážíme směr Železná Ruda a dále přes Německo do rakouského Schaerdingu.
Cestu nám zpestřuje zpětně úsměvná situace, ale v daný moment jsme se teda vůbec nesmáli. Asi po pěti kilometrech jízdy v Německu se před nás řadí osobní auto a jede furt před námi krásně předpisově. Naštěstí Petr nikam nespěchá a tak v pohodě kecáme a jedeme za ním. Pak si vzpomenu, že bych šla ráda čůrat a tak Petr Stibůrek bere vysílačku a v ten moment se uvnitř auta vyklápí červeně svítící nápis STOP. Policie! No pěkný...Krve by se v nás nedořezal! Jestli zachytili vysílačku bude průšvih. Oba pánové pěkně v civilu vystupují a začíná zajímavá anglicko-německá konverzace co, jak, kdy, proč a nač...Moc se teda nesmějeme. Zvláště když jeden z nich neomylně s nosem ovčáckého psa narazí na přepravku se suplementy. Ptá se pro kolik lidí to je, bere každé balení do ruky a otvírá no prostě docela komedie. Skoro to vypadá, že začne ochutnávat:). Doluji své znalosti němčiny a vysvětluji na jaký závod jedem, což nějak nemůže pochopit:D. To i chápu...Nakonec mi popřeje hodně štěstí a úspěchů a my si zhluboka oddychujem!

Dále vše už probíhá v klídku včetně mého nezřízeného žraní:). Můj scénář před ultra je už roky neměnný a naprosto přesně fungující. Moje know how, které si chráním.
Přesto samozřejmě v hlavě hlodá, jestli jsem vůbec schopná takto dlouhý a obtížný závod zvládnout a nijak nezastírám, že občas mi hlavou probleskne prokletý RAAM. Vím, že mám nyní fantastický a zkušený tým oproti RAAMu, ale já jsem prostě pochybovač velkej a to hlavně co se týče sebe. Před námi je obrovské množství neznámých i přes moje bohaté zkušenosti. Jedeme na závod, který ještě žádný Čech neabsolvoval a žádná žena na světě!

Okolo poledne už se ozvala Jitka Eysseltová, která nám bude v Rakousku oporou co se týče němčiny. Moc si vážím její pomoci při přípravě celého závodu v posledních 6 měsících. Přece jen moje znalosti němčiny zas tak kované nejsou a Michael Nussbaumer, ředitel závodu, bohužel zdaleka vše v angličtině neposkytuje. Jitko moc díky! Nyní už volá ze Schaerdingu, že už má všechny důležité informace:)Super.

Schaerding, malé městečko na řece Inn, připomínající Telč či Slavonice nás vítá sluníčkem a bez velkých problémů nacházíme parkoviště, které je hlavním zázemím všech účastníků.
Ihned pokračujeme na prezentaci a tady přichází malinká kaňka. Chcete dres? Kupte si ho...Opět si vzpomenu na RAAM. Jinde jsem toto nezažila. Jinak ale vše probíhá ve velice přátelské atmosféře a bez problémů. Kuba v roli vedoucího týmu vše perfektně zvládá a tak se víceméně o nic nestarám. Nechybí klasický podpis o tom, že se zabijeme opravdu rádi a dobrovolně:).

Mezitím Petr Janouš s Kubou Charvátem i druhým Petrem Stibůrkem ladí auta: zvuk, přídavná světla i celou speciální elektriku do bezchybně připraveného transita Petra Stibůrka a také GPS vysílač pro online vysílání. Skvělá věc, která nádherně ukazuje průběh závodu, kdy kdo jede, jak rychle, kdy spí, bloudí či jak už jsem pak i podotkla v jedné z budoucích situací, kdy jde na záchod:). Ale o tom až později.
Vše vypadá naprosto idylicky. Vůbec netuším co nastane po pár stovkách kilometrů závodu. Naštěstí. Alča se přepečlivě stará o energii všech a já se válím. Jako vždy před startem a začíná se mnou mávat nervozita, která se zatím projevuje čůráním a nechutí k jídlu. Taky jako vždy. A ani s věkem se nic nemění...

Poněkud profesorsky už zvládáme předstartovní míting, který je speciálně pro nás a Slovince v angličtině. Nicméně žádné speciálnosti se nedovídáme snad kromě toho, že na trati volně pobíhají krávy, které občas něco utrousí a to něco že klouže:D. Michael nás nabádá k dostatečnému spánku, ale to je relativní...Já plánuji 2 h denně od druhé noci. Šílené a jak to bude vypadat v reálu neví nikdo. V Čechách zkušenosti žádné, bohužel jsem průkopník. Sice jsem hodně nastudovala od Jure Robiče, ale on je fenomenální a já jen normální nebo jen malinko nenormální:)...Jestli to organismus vydrží ví bůh.

Co nám ale má hodně přát je počasí. Po šílených týdnech a jak uvidím po návratu i po závodě má být opravdu hezky: první 4 dny přes 30°C a jasno a dále polojasno a přeháňky, ale stále velice slušná teplota okolo 25°C. Jediné z čeho mám hrůzu je, že rychlé oteplení přinese jižní vítr a mě zastihne přesně v části tratě směrem ke slovinským hranicím. A to se bohužel 100% potvrdilo a jak následující řádky potvrdí, hodně mě to psychicky rozhodilo a tým stálo mnoho sil mě dostat zpět do pohody. Ono to vypadá jako jako rozmar, ale představa jízdy -+ 400 km proti větru na absolutní rovině je asi černou můrou každého cyklisty! A co je zásadní, protože závodíme, tak vlastně ztrácíme ve snadném terénu hodiny a to je velice těžké na psychiku.

Start žen je naplánován o 22 hodin dříve než mužů, což myslím tak odpovídá brutálnímu profilu v druhé polovině trati. V průběhu odpoledne se od Michaela dozvídám, že druhá přihlášená žena Tanja Hacker nepřijela. Trochu jsem to čekala, protože takovýto závod asi není moc vhodný pro premiéru na ultra...Ale na mém přístupu či taktice to nic nemění: můj neskromný cíl je jako první Čech a první žena na světě tento závod v solo kategorii zdolat. Nic víc nic míň...Jak snadno se to řekne, jak snadno se to naplánuje.

Pomalu se blíží dvacátá hodina a tak se přesouváme na hlavní náměstí na místo startu. V duchu si říkám, jestli toto místo po necelých 7dmi dnech opět uvidím! Udělala jsem proto opravdu maximum, mám skvělý tým, který za mnou stoprocentně stojí a vše připravené na tisíc procent. Že se může stát cokoli je mi jasné, ale štěstí přeje připraveným. Co nás v průběhu závodu čeká netuším a je to jen dobře. Dopředu mohu prozradit, že tolik neovlivnitelných průšvihů, co nastanou, jsem opravdu nezažila roky. Prostě panbůh si opět po DOSu řekl, že úspěch si musím opravdu zasloužit!

19:53 Schaerding start RAA

Po představení všech mužů, kteří startují následující večer přicházím na řadu já. Společně s týmem máme za sebou slavnostní focení a podobné nezbytnosti, kdy já už tupě koukám a nekomunikuji...
Pak jsem naposled v životě pozvána na startovní rampu a vše ve mě se sevřelo. Jakž takž komunikuji s Michaelem v němčině a slibuji, že se vrátím zpět na náměstí za 160 hodin. Že se trefím přesně na minutu netuším, ale je to zpětně docela komické:).

Konečně start a hned první kruhový objezd přesně předešle co se bude v následujících stovkách kilometrů dít: jedno špatné odbočení, následně druhé a já prudím po kilometru jízdy. Jediné co mě rozesměje je představa co se děje vzadu v transitu při takovémto šíleném otáčení:D...Po startu je tam Alča s Láďou...
K tomu je třeba říci, že jestli něco Michael hodně podcenil, tak je to roadbook. Bloudí všichni včetně Rakušanů a nás občas v průběhu závodu, jak mohu už dopředu prozradit, zachraňuje jen to, že nás v Čechách sleduje na online GPS průběhu plno fanoušků a ty se nám ozývají a radí pokud z trati sjedeme. Velké poděkování Standovi Švecovi i všem dalším, co nám pomohli! Přestože online záznam chodí perfektně, ostatní navigační věci hodně skřípají a podle mě je to velké mínus letošního ročníku. Prostě roadbook musí vypadat podobně jako na DOS RAS Extreme ve Slovinsku, kdy je každé odbočení, most, koleje či cokoli jiného významného vypsáno i po pár stovkách metrů.

Bloudění při ultra závodu je velký psychický problém pro všechny a pro závodníka obzvláště. Upřímně přiznávám, že to během závodu nesu velice těžce a hodně pak moje rozpoložení odnáší moje většinou nevinná posádka. My naštěstí nakonec najeli jen asi 20 km navíc, ale stresových situací na základě tohoto problému bylo vícero a mě teda šíleně štvaly. A to v cíli pak poznávám, že jsme vlastně jeli super a tým v tomto ohledu odvedl vynikající práci!

Klasická cyklistická nepohoda, kdy se nemůžu srovnat technicky do kola mě ani v Rakousku neminula ( je to důsledek "velice lehkého ježdění" 14 dní před startem), ale nijak zvlášť mě to nerozhodilo. I když tentokrát přišly ihned kopce a tak to příliš příjemné nebylo...Ale tak vím, že to chce jen čas a pár kilometrů. Snažím se jen soustředit na jízdu, jídlo, pití a trať.

Kromě toho samozřejmě opět tepovka někde v pr..., jak se mnou mávala nervozita...Hodně jsem si uvědomila, že je vše naposled, i když doma mi nikdo nevěří:). Ale prostě je to tak, roky jdou a i tělíčko už má po téměř 15ti letém denodenním tréninku dost. A co bych řekla, že je zásadnější u mě ještě víc je motivace a hlava. Pokud dokončíme RAA, tak vlastně nemám vůbec žádný důvod dále denodenně dřít. Vlastně už dopředu mohu říci, že jsem měla obrovské štěstí a podařilo se mi v kariéře vlastně vše co bylo mým cílem a v mnoha případech i výsledky zasáhly do světového měřítka. Po RAAMu, který už pro mě dávno není metou a RAA je podle mě těžší, jsem měla obrovské štěstí na lidi okolo sebe a jsem jim vděčná. Tým, který se postupně vytvořil: Alča Fridrichová, Kuba Charvát, Petr Janouš, Lucka Skřivánková, Pavel Homolka, Petr Stibůrek, Zdeněk Hromota, Tomáš Šmíd i Vladimír Holoubek i všichni ostatní kolem mě byli naprosto profesionální a mě umožnili si sáhnout na ty nejtěžší a nejvzácnější trofeje. Všem moc děkuju! Bez nich by to nebylo možné ani náhodou, což jsem jasně poznala na RAAMu, kde prostě závod byl nad schopnosti členů týmu. Moc dobře jsem během 15ti let poznala a stále se mi to potvrzuje na dalších a dalších co ultra v Čechách zkouší, že tyto závody nejsou pro každého ať už v roli závodníka či doprovodu.

Prvních 225 km z Schaerdingu do Litschau vypadá nevinně ale není tomu tak. Jednak noční jízda a jednak neustálé stoupání a převýšení přesahující 3500 metrů udělalo z "etapy" hodně těžkou záležitost. A v mém "časovém rozpisu" jsem se hodně přecenila a sekla i v průměru jízdy:(. Což mé psychice nepřidalo...Ale je pravda, že Michael Nussbaumer, ředitel závodu, na to speciálně upozorňoval...

Kromě toho nervozita způsobila další obligátní problém v mém případě a to nevolnost. Je mi celou dobu na zvracení a dokonce nastane i okamžik, kdy jde něco i ven...Ale to dále.

 V prvních 100 kilometrech se kolem mě pohybuje kamera a pořadatelé a všichni fandí. Je to opravdu příjemné a člověka nakopne. Protože tyto začátky, tím myslím -+ 200km po startu, kdy už mě bolí nohy jako každého na kole:), nesnáším, tak se mnou ani není řeč. Představa dalších 2000 km je zabíjející...Jak už jsem zmínila není mi dobře od žaludku a vůbec to nevypadá na nějak zázračný závod.

20.8.2010 pátek

Ve dvě v noci děláme první pauzu na teplou polívčičku a větší jídlo. Tento režim se mi už mnohokrát osvědčil a ve své podstatě jedeme na normální jídla jenom doplňovaná ostatními věcmi. Velké poděkování patří v tomto směru Alče Fridrichové, která na celý závod dopředu navařila! Moc díky.
Tohle je stránka ultra, která se už od počátku nesmí podcenit. Přesný jídelní a pitný režim. O to se 100% stará Alča a já nic neřeším. Ale v dobrém rozpoložení teda nejsem...Jednou dokonce okolo třetí v noci zastavujeme a zvracím...Prostě co se mnou dokáže nervozita je skoro neuvěřitelné. Zastavuje i policejní auto a na dotaz Kuba suveréně odpovídá, že jsem v pohodě a vše je OK :). No já si to teda vůbec nemyslím...Nakonec se shodujeme podle dalšího bezproblémového průběhu z tohoto hlediska, že jediným důvodem byla opravdu jen a jen nervozita...

I po pauze se mi neustále jede špatně, což je dáno teda spíše neustále stoupajícím terénem, chladem 8°C - pohybujeme se v nadmořské výšce okolo 850-900 m.n.m., mlhou i dobou nad ránem. Naštestí vylézá sluníčko a to hned ožívám a také se blížíme do mě známých krajů:) okolo Litschau. To je můj notoricky známý kraj a silnice znám nazpamět! A to je velké plus.

V půl sedmé mám další papací pauzu v krásném bufetku u silnice:). Nacpu se co se do mě vejde, opět převlíknu ( zadní část těla musí být jak v peřince:) ) a po 30ti minutách pokračujeme dále. Opět poděkování Alče a firmě ATEX za skvělé oblečení a hlavně jeho nevyčerpatelné množství! Nálada už je zase super a nevolnost přešla. Za sebou mám i sjezdík skoro 80tkou :). Ani netuším, že to bude absolutní maximum za závodě. A poprvé cítím radost z jízdy.

Absolvované kopečky, občas teda kopce se podepsaly opět na mém kolenu, které je teda stabilně nakalibrované :) na 200km v kopcích bez bolesti. A tudíž má svou hrdost a začalo bolet. S tím jsem ale počítala a tak mě to zas tak moc nevykolejí. Stejně tak loket zoufale protestuje proti nerovnostem, ale to má teda smůlu. I s tím jsem počítala, protože prostě bolí už asi 2 měsíce fest. Čili jinými slovy vše je OK :).

Konečně Litschau je (8:17) a už mám zase dobrou náladu, kterou kalí hned následující informace: oproti časovému rozpisu máme po 220 km tříhodinový zásek!  Polilo mě horko, protože z rezervy 12ti hodin je čtvrtina pryč. Děs! Prostě jsem se přecenila a špatně odhadla průměr jízdy! A kromě toho se stáčíme na jihovýchod a do tváře se mi opírá velice silný vítr, který přináší slibované horké počasí. Ježíši to snad není možný! Přesně se naplnila moje obava před startem. Následujících 500 km jedeme po víceméně rovinách podél českých, slovenských a maďarských hranic ke Slovinsku na první kontrolu v Halberainu, což je na 761 km. Šílený!

Snažím se vypnout mozek a makat naplno, ale je to strašně těžké. Myšlenky se vkrádají a nejsou zrovna optimistické a to netuším co se stane v dalších kilometrech. Prozatím si moje rozpoložení užívá tým ve smyslu to nemá smysl, to se nedá, to je nespravedlivé. Nervy pracují na maximum a přitom jsme teprve na 250tém kilometru!

Přitom jedeme krásnou krajinou okolo rakouských hradů u českých hranic jako je Hardegg či Laa. Jenže já mám zrovna zatměno do černa. A k tomuto rozpoložení se přidává i výživný kopec u Hardeggu, který tuším, ale v reálu překvapuje a poprvé naplno používám převod 34/25. Kompakt jsme namontovali až těsně před závodem a už dopředu můžu říci, že bez něj bychom pár stoupání v Alpách šli pěšky! To mě snad sám pánbůh osvítil, že jsem ho nakonec týden před závodem pořídila. Nezachránila by mě ani moje 29tka na druhých kolech! Nyní ale jedeme na kolech HED Kuby Charváta a na rovinatých úsecích jsou k nezaplacení! Díky!

Přesně v pravý okamžik mé trudomyslnosti se objevuje najednou Karel Sumbal, který si mě našel na GPS. K tomu je nutno dodat, že zatímco plno organizačních věcí malinko skřípe, tak online GPS a vůbec celý web závodu funguje na jedničku. Přestože moc nereaguji  a Karel se mnou jede jen asi kilometr je to pro mě velká vzpruha a zase dostávám chuť dále makat. A zároveň se dozvídám, kolik lidí závod sleduje a i povzbuzuje na dálku. Moc děkuju, moc pomohlo. O smskách, které mi v následujícím průběhu tlumočí Alča ani nemluvě.

Nově nabyté hlavně psychické síly mě zase pomáhají v pohybu vpřed. I když na Polaru jasně vidím, že jedeme -+ průměrem 23 km/h v lehounce zvlněné krajině. Vítr mi prostě nedá šanci zrychlit. A i tak jízda stojí maximum sil. Tým už má za sebou dvě moje klasické stávky typu: to nejde, to je nespravedlivý a končíme...

Když už se konečně tak nějak smířím, že pojedeme téměř dva dny  proti silnému větru přichází daleko horší jobovka, i když zpočátku to až tak vážně neberem. Jsme u městečka Retzbach, na 340tém kilometru závodu, je 13:50  a hlavní doprovodné auto -  Transit se začíná přehřívat! Vůbec mi nějak nedochází, že je to velký průšvih a tak čekáme na vyhlídce u čekých hranic - koukáme na Znojmo (280 m.n.m. :D ) až to kluci opraví. A minuty ubíhají a já mrtvolně ležím ve stínu pod vyhlídkou. Je totiž 30-34°C...Přesně po 45ti minutách se dovídáme zdrcující zprávu: auto je nepojízdné a musí se odtáhnout! Krve by se ve mě nedořezal a v hlavě mi šrotuje: to je konec! Nelze jet s osobákem a jedním autem.
Nicméně tým má jiný názor a naprosto nezbytné věci se stěhují do Petrovi Oktávie spolu s Alčou, Petrem Janoušem, Zdeňkem Hromotou a Láďou Holoubkem. A jedeme dále, i když já jsem totálně dole a neustále prudím to nejde, prdíme na to! Skoro nevěřím, nechci věřit, že v posledním závodě skončím takto! Před námi je ještě 1890km! Jako by se proti nám vše spiklo a ten nahoře prostě nechtěl, abych svůj poslední a nejtěžší závod dojela!

Mezitím Kuba Charvát zorganizuje moji (naši) záchranu! Telefonuje domů a jeho taťka ihned vyráží se svým autem za námi! Neuvěřitelné a já nevím doteď jak poděkovat oběma, všem, že jim nějaká šílená cyklistka stojí za to! Nicméně realita bude i přesto krutá: pojedme téměř celý závod s dvěma osobníma autama! Vše hlásíme řediteli závodu, ale ten tak nějak moc nereaguje...Organizace malinko skřípe...

Tady patří obrovské díky celému mému týmu, protože 90% lidí by to vzdalo! Ale oni ne a pro mě zachránili závod. Přestože věděli, že je v osobákách čeká 5denní očistec!

Nejvíce líto je mi Petra Stibůrka, který připravil na víc jak 100% auto a nyní přišel jak o závod (což ho samozřejmě mrzelo nejvíce a mě strašně moc chyběl!), tak o auto.

 Upřímně mně tak nějak nedochází v daný moment jak vážná situace je a v palčivém slunci a v stálém protivětru pokračujeme dále s Oktavií. V zájmu nestresování jsem úplně vypnula mozek a sunu se tupě vpřed. Na čtyřstém kilometru jdou i dolu nástavce. Proč to doteď nevím...Prostě jsem se rozhodla...Moje rozpoložení je tak dole, že už níže snad ani nemuže být. Vůbec nevěřím, že je možné závod dojet.

Najednou se jako deux ex machina objevuje červený dres, povědomá postava na známém kole: Juraj Teplan na colnagu! Ani neví, jak přesně se trefil do okamžiku, kdy mi nesmírně pomůže! Také on si mě našel na GPS a vydal se za mnou. Striktně ho umísťuji tam ,kam pravidla povolují a moje nálada vylétává nahoru. Nakonec ujel cestou za mnou skoro to samé co já v daný den: 250 km:). Na mě působí jako živá voda a kromě toho, že výrazně zrychlíme, tak se hlavně zhoupne nazpět do pozitivního myšlení moje hlava! A to je vůbec nejdůležitější. Zpětně bych řekla, že toto byl klíčový okamžik za celých 7 dní! Juraji velké díky i za další podporu v průběhu závodu.

V 19:15 vyráží Juraj domů dalších 70 km! a mi vaříme velké jídlo na krásném odpočivadle, kde se na nás ale krvechtivě vrhají komaři:). Už krásně smrdíme, tak nemají problém nás najít ani omylem:D. Docela sranda, jak popobíháme s jídlem v ruce. Nicméně atmosféra se krásně odlehčila a zase je pohodička. Před odjezdem Láďa nějak pacifikuje koleno i loket, ale tak nějak se dá vše vydržet a hlavně vůbec nebyl čas na to v posledních hektických hodinách myslet. Mezitím volá i Pavel Homolka a tak zase vyjíždíme nabiti psychickými silami.

Před námi je druhá noc a je mi slibováno, že už budu spát v novém autě. Trošku se uklidňuji a snažím soustředit se jen na jízdu. Polar bohužel zpětně ukazuje, že jsme v tomto cyklisticky snadném úseku jeli opravdu hóódně pomalu. 20tkou...Kromě toho opět stihneme lehce zakufrovat...Uf.

S postupující noční dobou se moje jízda stává čím dál tupější a z této letargie mě probere až nějaký veeelký most:). Hele Dunaj! Rozhlížím se jak můžu a aspoň na chvíli jsem vytržena z útlumu, který na mě s druhou probdělou nastupující nocí padá.

 A hned v dalších kilometrech přichází další vzpruha: objevuje se Kuba s druhým autem! Peugeot Kubovy rodiny se tak stává moji záchranou v tomto závodě. Klobouk dolu jak rychle vše dokázali zařídít i zrealizovat. Moc děkuju.

21.8.2010 sobota

Noční doba druhou noc po první probdělé znamená klasický problém usínání na kole, který se stane asi synonymem pro tento závod. Tuto noc si v první krizi pomáhám Speedem, protože je třeba jít spát až v -+ jednu či dvě hodiny po půlnoci. A to je velice důležité! Ani ne tak doba spánku jako doba, kdy se jde spát. Prostě fungují klasické biorytmy u člověka a ty nejde oblafnout. Zatím jde vše dodržovat, ale bohužel v Alpách bude všechno jinak a občas zažijeme opravdu dramatické chvíle...Rytmus spaní totiž bude dán profilem závodu a ne mými potřebami. A je pravda, že to bude přinášet naprosto kritické a opravdu zoufalé situace!

Nyní je ale jedna v noci a poté co kluci naleznou vhodné místo, tak se jde spát. Vybráno je městečko Parndorf asi 60 kilometrů za Dunajem. Za zmínku jistě stojí jakým způsobem bylo vyřešeno spaní, když nyní jedeme dvěma osobními auty, která jsou až po střechu teda spíše i nad ní narvána věcmi.

V Peugeotu je udělána ložnice na dalších 6 nocí pro mě, věci jsou venku a zbytek týmu spí ani nechci vědět radši kde...Prostě vše jinak než se plánovalo a od celého týmu to najednou chce daleko víc sil, nasazení a improvizace. Já mám a můžu prozradit už dopředu jsem měla stále stejnou fantastickou péči!

 Záznamy z Polaru:1. , 2. , 3. , 4. , 5.

Profil výše popisované části zde

Doba spánku za první dvě noci: 2h

Vzdálenost: 516km, převýšení 5500 metrů

Doba jízdy na kole: 22:34 h, průměr 23 km/h

Celková doba závodu: 29 h, průměr 17,8 km/h


  pokračování 2.část

 
 
..:: Dres ::..