. . : :   H a n k a   E b e r t o v á   : :
 
: :   U l t r a m a r a t o n   : : . .
 
 
 
 
..:: Prezentační fotky ::..
 
..:: Počet přístupů ::..
79168
 
 RAA 2

přejít na 1.část

RACE AROUND AUSTRIA 2010 aneb lidské hranice neexistují aneb když platí NEEXISTUJE NEMŮŽU ALE JEN NECHCI

        (Schaerding Rakousko, 19.-26.8.2010, 2220 km,
        převýšení 28 200 metrů, limit pro dojetí žen 166 h )

mapa závodu:

Malinko obměněný tým po DOSu, ale se stále stejným jádrem, které mi může každý závidět!

   členové teamu: 

Kuba Charvát - Vedoucí týmu, navigator + Driver (navigátor a řidič) + psycholog
Petr Janouš - 2nd Car - Photo + Driver (druhé auto - fotograf a řidič)
Alena Fridrichová - Food and clothing (jídlo a oblečení)
Zdeněk Hromota - 2nd Car - Food + Driver (druhé auto - jídlo a řidič)
Petr Stibůrek - Navigator + Driver  (navigátor a řidič)
MUDr.Vladimír Holoubek - Medical (doktor)


21.8.2010 sobota 4:00

Výsledek prvních necelých dvou dnů závodu je tristní: přišli jsme o hlavní doprovodné auto, zároveň o člena posádky Petra Stibůrka, oproti časovému rozpisu hlavně zásluhou řešení auta a silnému protivětru i mému špatnému odhadu v prvních 200 kilometrech jsme byly v mínusu šest hodin. Čili z 12ti hodinové rezervy ještě před jakýmkoli obtížnějším teréném je polovina pryč! V čem vůbec problém nebyl byla vlastní jízda a můj neumdlévající skvěle se starající tým, přestože mu jistě bylo jasné co ho čeká za očistec ve dvou osobních autech...

Po probuzení po naplánovaných dvou hodinách spánku, kdy zas mozek naskočil, mi to všechno plně dochází! Vůbec si nedovedu představit jak závod dokončíme a jsem přesvědčena, že většina závodníků by prostě odstoupila. A nikdo by se nedivil. Nicméně tým vůbec neváhá a já se rozhoduji ho podpořit maximálním výkonem, jakého jsem schopna či jít i malinko za svoje hranice. A jak průběh dále ukáže tak občas to nebylo malinko...Pořád mám v hlavě: jedeš naposled, nesmíš odfláknout jediné šlápnutí! Bojuj!
O tom jak v těchto okamžicích dostává zabrat psychika asi není třeba mluvit! A tady opět zapracují smsky z domova či telefonáty. Jakákoli podpora je pro mě strašně důležitá a zase mi dává sily bojovat.

Chvíle po probuzení probíhají standartně po celý závod: probrání z bezvědomí a to téměř doslova - je to vůbec nejhorší okamžik každého dne a s každým dalším dnem se vše zhoršuje a únava se nabaluje, jak se dále zmíním. Teplé jídlo, velice dobře rozmyšlené oblečení a toaleta.
Spaní probíhá naostro:) - je prostě potřeba tu skoro nejdůležitější část těla co nejvíce větrat. Vždy pak došlo na čisté kalhoty a tato striktní výměna probíhala 2-3x denně. Kromě toho pečlivé mytí této části těla a mazání speciálními mastmi a výsledek se v návaznosti na daleko lepšími silnicemi oproti Slovinsku, jak jsme ostatně předpokládali, dostavil: seděla jsem až do cíle, i když samozřejmě nějaké ty následky byly:). V cíli mám asi po deseti letech natvrdo vydřený okraj sedla do zadku:). Jinak ale pohoda včetně funkce:).

Nové uspořádání pro další průběh závodu je jasné. Doprovodné auto je Octavia Petra a pendlovat bude Kubův peugeot. Přesně ve 4:15 vyrážíme a na Alču čeká téměř nemožný úkol! Narvat věci ( kromě náhradních kol, které se nechaly odvést domů) z transita nějak rozumně a použitelně do peugeota...Nezávidím, nicméně já jsem už hodně ve svém závodním transu a řeším je svoje "povinnosti". Vše ostatní je přesně rozděleno mezi členy týmu.

Pokračujeme v jízdě proti větru a po skoro absolutní rovině dalších 50 kilometrů, kdy se dostáváme až do nejnižšího bodu celého závodu: městečko Oggau am Neusidler See s nadm. výškou 122 metrů. Pak konečně přicházejí alespoň malinké brdky. Opravdu obtižně se srovnávám s nastálou situací. Naštěstí je ráno a tak kromě nabraných sil si odpočinula i moje psychika a tak se spíše jedná jen o malinké stávečky než nějaké výrazné problémy. Spíše bych řekla, že se spíše psychicky srovnávám. I jako docela srandu beru jízdu totálním staveništěm, kde jízda na silničce vyžaduje docela ekvilibristiku...Obutí TUFO Elite Pulse s přehledem vydrží i tuto zkoušku.

Ony brdky jsou brdky oproti tomu co mě čeká v Alpách, ale tady v reálu se jednou dostáváme až do téměř 700 m.n.m. a moje rychlost je v jeden okamžik asi 10 km/h...Neustále fouká proti a teplota se pohybuje přes 30°C. Chvílema se přistihuji, že moc nevnímám, ale povzbuzení náhodného Čecha, který mě předjíždí na trekingu vnímám a to hodně:).

 Nicméně každý brdek je zase proložen desítkami rovinatých kilometrů. Naštěstí se pomalu mění ráz krajiny, jak se blížíme ke Slovinsku. A s tím se krásně zhoršuje asfalt:(.

Na to začíná navazovat moje podráždění, které ani neumím vysvětlit. Po celý den jsme opravdu byly v pohodě víceméně. Únava opět narůstá a já při prohlížení trati v mapě udělala další chybu, kterou teď absolutně neumím rozdýchat. Do kontroly v Halbenrainu zbývá 80 km - jenže já přehlídla jakých a mám v hlavě zafixováno, že to bude téměř zadarmo! Místo toho se dostáváme do šílených 12 a více % kopečků nahoru dolu po uzoučkých silničkách, které jsme absolvovali na slovinské straně během DOS RAS Extreme. A které už tam byly pro mě velký psychický problém. Nyní je jedeme na rakouské straně, ale po "slovinsky" rozmlácených silnicích. Úplně hmatatelně cítím jak vzrůstá moje podrážděnost, kterou jenom zvyšuje několikeré "bloudění". Tedy přesněji zastavení a přemýšlení kam pojedem. I to my ale stačí. Organismus prostě není schopen v narůstající únavě soudně reagovat. A to jsme teprve na 700stém kilometru! Vůbec nechápu co bude dál! Prostě jsem nasraná jednoduše řečeno. Občas i nesmyslně zastavuji, prostě v daný okamžik mám dost. Kuba s Alčou, kteří mě znají nejvíce se snaží mě ukočírovat a daří se jim to se střídavými úspěchy...

Ještě poslední zakufrování do jakési polní cesty a je tu 761tý kilometr závodu a Halbenrain. "Mezistanice" a kontrola.
A co mě těší, tak tam dojíždím neustále na prvním místě! Prozatím mě nedojela ani družstva ani nejlepší muž. Moje rozladění je ale hodně čitelné a tak se radši ani Michael Nussbaumer k nám moc nepřibližuje:). Ani se mu nedivím...Přestože máme obdržet jídlo, tak ho mezitím "sežrali" posádky čekající na další závodníky a týmy. To už fakt prudím! Aspoň tedy vezmu za vděk sprchou i když pěkně smíšenou!:) dohromady pro muže i ženy a převlečením. Pak teprve se dovaří...další špagety a obdržíme je neosolené....Bože.

A co je horší, tak ztráta, kterou jsme v průběhu závodu už nachytali oproti časovému plánu se rozrůstá o další hodinu: z rezervy 12ti hodin jsme ukrojili 7 hodin!
V duchu začínám panikařit a v daný moment si to zásadně asi uvědomuje jen Kuba Charvát. A já. Toto moje rozpoložení se následně zásadně promítne do dalších kritických situací následující noc.

Nakonec jsem ale po sprše a teplém jídle opět celkem v dobrém rozmaru. Sinusoida mých nálad v dané chvíle je hodně rychlá. V této noci na nás čeká ještě jeden těžký a dlouhý výšlap, který docela znám: Soboth. I když na ten pikantní vršek jsem jaksi pozapomněla... Do Sobothu máme ale před sebou asi 30 kilometrů rovinky a dva strmé brdky ala DOS RAS Extreme. Pak další rovinka na vyjetí :) 25 kilometrů a první masakr nahoru: -+ 30 km stoupání a z toho 20 velice výživných. Jenže jak se nakonec ukáže, tak mi takto těžké a vůli zkoušející průsmyky budou vyhovovat a zvrátí závod zase v náš prospěch. Ale to až dále...Daleko větším problémem budou 20ti kilometrové sjezdy v noci, za mokra, za deště, za spánku a to doslova. Ruce v křečích, smrt v očích a průměr ve sjezdech se bude pohybovat maximálně okolo 30 km/h! Neuvěřitelné.

Je 20:13 a vyrážíme. Jak už jsem zmínila pohoda. Z auta řve klasický Kája Gott, Janda a podobně a tak to ostatně bude po celých 7 dní a nocí. A Kuba ke konci závodu podotkl k mému repertoáru něco o tom, že je svatej tohle poslouchat :). Ale mě to pomáhá a odreagovává, případně si hulákám taky...No asi mají ty lidi okolo pravdu, že úplně normální nejsem :).

Trať se krásně svažuje a kolem nás projíždějí i první tými a vlastně až tady nás předjíždějí.
Jízdu si užívám, ale jen do okamžku, kdy jsem zastavena, že bloudíme. Začínám doslova a do písmene šílet. Hmatatelně cítím, jak se přestávám ovládat a jak se mnou cloumá zlost. Máme obrovskou ztrátu proti předpokladům a zabloudíme! A to obrovské poděkování v tento moment patří Standovi Švecovi, který naštěstí zná telefon na Alču a volá nám. Nicméně celkem najedeme navíc 10 kilometrů a co je daleko horší ztrácíme dalších více jak 30 minut a co je vůbec nejhorší já si počínám jak smyslů zbavená. Dobře si svůj stav uvědomuji a vědomě se snažím zklidnit, ale jde to opravdu těžko. A při tom je to jediná šance, jak pokračovat rozumně dále. Připadá mi, že jedeme proti osudu, který prostě nechce, abychom dojeli. A protože už jsem na svých ultra bloudění odvykla, tím hůře celou situaci nesu. A vše naplno odnáší Láďa, který naviguje a následně Zdeněk, který řídí v daný okamžik...

Neustále se řeší, kdo za co může a nakonec vše svorně hodíme na Michaela s jeho Roadbookem :). A asi máme ve finále i pravdu. Nicméně atmosféra v doprovodném autě je hodně hustá a já tomu vůbec nepřidávám...Nakonec nás zachraňuje, že po návratu na trať jsou před námi nekompromisní stojky -+ 15% a já se tak musím koncentrovat na výkon a krásně se vybiju.... V Halbenrainu Kuba vyměnil kola a tak teď jedu na kolech campagnolo eurus s pastorky 13/29 a společně s kompaktem jsme tak vybaveni do dalších kilometrů v Alpách. A nezbývá mi než přiznat, že převod 29/34 použiji více než často a bez něj bychom zřejmě měli vůbec problém některá stoupání vyjet!
Během těchto stojek mi bohužel rupne v koleni a normální bolest se postupně změní na nenormální...I na mě...A já horečně přemýšlím, čím oblafneme organismus, aby kolena tak neprotestovala.
Myslím ale, že podobné problémy mají v nějaké podobě všichni a zvláště když vlastně celá druhá půlka závodu -+ 1000 kilometrů se jede v Alpách nahoru dolu. Nakonec asi nejméně agresivní řešení je nalepit hřejivé náplastí, kdy já pak vnímám více teplo a za sluníčka celé koleno pálí jak šílené, ale nevnímám bolest. Sice vyhánění čerta ďáblem, ale funkční:).

 Jako mávnutím kouzelným proutkem jsem zas po nějakých 20ti kilometrech v pohodě. Je mi jasné, že tým dostal sodu, ale prostě je třetí noc, ještě jsem "bujná", mám energii, ale už dotatečně unavená, že si hlava chvílema dělá co chce.

22.8.2010 neděle

Soboth 1347 m.n.m. začíná pozvolným krásně tempovým úsekem a já zažívám absolutní euforii. Je přesně půlnoc. Skvěle se mi jede fyzicky i "psychicky" a jízdu si v tyto okamžiky opravdu užívám a vychutnávám. Kromě toho mi toto stoupání dopřeje i zážitky, které opravdu může přinést jen ultra a k tomu také teprve třetí noc čili jsem 100% při smyslech:). Je jasno a úplněk a měsíc svítí, že je vidět "skoro" jak za dne. Cítím naprosté sepětí s okolním prostředím, i když ho v reálu potmě nevidím!

Asi v polovině stoupání kolem mě začíná být husto a nejdříve mě předjíždí členové týmů a následně se už přiměřenějším tempem blíží i první jednotlivec v daném okamžku Christoph Strasser. Kraťounce prohodíme pár slov a popřejeme si hodně štěstí. Bude potřeba! A snad můžu dopředu prozradit, že Strasser se nakonec cíle nedočkal. Všechny doprovody fandí a je to fakt příjemné.

Celé stoupání jedu dvě hodiny. Do kopce najíždíme o půlnoci a vrchol se objeví v odlesku měsíce v 02:14. Ale samozřejmě není jeho zdolání zadarmo. Postupně narůstá fyzická únava, což je bezesporu dáno i lidskými biorytmy a noční hodinou. Ale "hlava" je stále naprosto uvolněná a podporuje skvělý fyzický výkon. Nádherný měsíční svit mi najednou po pěti "schodech" stoupání osvětlí naše druhé auto:). Přijíždím k němu a je mi jasné, že chlapci - Kuba s Petrem - spí uvnitř. Je totiž celé krásně zamlžené:D. A tak nakonec po několikerém zabušení :) přeruším jejich zasloužený spánek. Prostě nejde jinak. Připadám si jak ve snu - vše je osvícené září měsíce - ale je třeba se vrátit do reality. Přestože je 14°C čili krásné teplíčko striktně vyžaduji na sjezd zimní věci. Každá chyba by byla v následujícím průběhu závodu tvrdě zaplacená. Čili moje oblečení na zbytek kopce a sjezd je takovéto: na těle klasický krátky dres s moirou ultralight a teď přidáváme zimní vestu a na ruce zimní návleky s membránama na loktech a na nohy zimní návléky s membránama na kolenou. A na ruce nezbytné zimní rukavice. Jsem celá zpocená a přestože mi je vedro, tak je mi jasné, že v 13ti kilometrovém sjezdu, který nakonec pojedeme necelou 30tkou bych promrzla. I únava totiž dělá po této stránce své.

Nyní nás ale čekají závěrečné 3 kilometry nahoru se sklonem 12-14%. A bez mučení přiznávám, že jsem jaksi na tento bonbónek zapomněla a nepamatuji si ho. Ale nálada je neustále super a tak s převodem 29/34 se vyškrábeme naprosto rovným závěrem téměř bez serpentýn až nahoru.

Sjezd se láme hned od počátku ostře dolů. Zdeněk svítí skvěle přesto jedu s křečovitě přiraženými brzdami na ráfkách a v očích mám téměř smrt. Z této strany je Soboth daleko prudší a nejsou vyjímkou zde úseky 16% a dole i okolo 20%. Jasně začínám cítit v jeho druhé polovině, že dostávám křeče do rukou. Ani na okamžik nelze pustit brzdy a já si naplno uvědomuji co je před námi v dalších nocích za problém. Ne šílená stoupání, ale sjezdy a to potmě a jak se dále ukáže i za deště a co hlavně v narůstající únavě, kdy prostě tělo natvrdo usíná na kole. To se teď sice neděje, ale dole jsem totálně vyčerpaná a do rukou a předloktí mi vystřeluje bolest. Skoro nehýbu prsty, prostě hodně drsné i na mě...

Dole už je zaparkovaný Peugeot a Kuba už pro mě má připravené spaní. Svlékám se a kácím skoro v bezvědomí do auta a v sekundě spím. Jsou téměř tři hodiny v noci!

Třetí ráno závodu jsem buzena Kubou v 6 hodin po plánovaných dvou hodinách spánku. Tělo v rámci možností docela zázračně zregenerovalo a ruce jsou skoro OK. To kolena až tak ne a je jasné, že ty se budou až dokonce jen zhoršovat či když dá panbůh budou bolet stejně.

Kuba mezitím spočítal v posunutém itineráři, co musíme tento den zvládnout a je to hodně krizovový program před kterým ale není úniku, pokud má zůstat šance na úspěšný výsledek! A se kterým bohužel musím souhlasit a je to první klíčový den závodu. Jsme na kótě 898km...a je 100% nutné přejet Glockner čili před námi je 340 kilometrů ve zvlněném neustále stoupajícím terénu s dvěma brutálními kopci a jednou 4kilometrovou stojkou! První z dlouhých nesmírně těžkých stoupání končí v nadmořské výšce okolo 1525 m.n.m. - tzv. Karnische Dolomitenstrasse a druhé je už zmiňovaný královský kopec závodu Glockner - Hochtor 2504 m.n.m., který pojedeme z jižní "snažší" strany. No upřímně vše je teda relativní a mě moc nepřišlo.

Po jíž posané pospánkové klasice vyrážíme do dalšího horkého dne. Teplota během dne postupně vyleze až na 34°C a tak jediným přínosem tohoto počasí je jihovýchodní vítr do zad. Prozatím se ale v údolí válí mlha a je teda hodně vlhko a nijak zvlášť příjemně. Je přesně 6:30. První kilometry nad ránem po spací pauze jsou pekelné utrpení. Než rozhýbu kolena, tak si připadám jak na mučení. Vše trvá tak -+ 2 či 3 kilometry a pak se již cítím opravdu dobře a organismus skvěle zregeneroval. Do rytmu mi hraje opět můj klasický pop a jízda je v daný moment pro mě potěšení. Tělo funguje jak má a po asi dvou hodinách jízdy si objednávám polívčičku přesněji kuřecí bujonek. Kuba s Petrem odjíždějí splnit mé přání a jedou ho ohřát kupředu. Veškeré problémy se zažíváním ze začátku závodu zmizely a řekla bych, že jím na svoje poměry opravdu hodně. A při rychlém pitstopu s bujonkem a studenou fantou objednávám na večeři pizzu :). Jídlo je opravdu klíčová záležitost a je třeba do sebe dostat co nejvíce energie. Přesto samozřejmě dochází k plynulému deficitu. Nicméně můžu asi dopředu prozradit, že závod mě stál podle mě pouhá 3 kg živé váhy :).
To samé se dá říci o doplňování tekutin, což je ještě klíčovější. A my jedeme do třetího horkého dne, kdy teplota přesahuje 30°C! Kromě pravidelné konzumace -+ 0,7 l/h je naprosto nezbytné polévání nejlépe chladnou vodou, které pomáhá svým následným odpařováním k ochlazení organismu. Co to znamenalo pro tým, kdy se neustále shání litry chladné vody, není třeba zdůrazňovat! Všem patří ode mě další obrovské poděkování co se týče této stránky závodu.

Jedeme po silnicích kde není kouska stínu a před námi se objevují první zasněžené vrcholky Alp. Konečně! Jestli jsem se na něco těšila, tak na tuto druhou část závodu, která je pro mě obrovskou výzvou. A myslím si, že pro ženu je opravdu zbývajících téměř celých 1250 kilometrů v Alpách brutálních. V tento moment mám před sebou vlastně kilometrově celý závod DOS RAS Extreme ve Slovinsku, ale s daleko větším převýšením! Šílená představa, když se vžiji do pocitů, které jsem měla v cíli DOSu...A to teď už mám v nohách těžkých téměř 1000 kilometrů! Reálně si to příliš představit nedovedu, ale to asi nikdo. V Čechách v tento okamžik není jediný cyklista, který by to zažil na vlastní kůži, ale já tyto výzvy vyhledávám. Posouvají mě po všech stránkách vpřed. Nebaví mě závody, které nemají parametry či mají příliš benevolentně nastavené limity a tak do cíle dojíždí každý.

Naše ztráta oproti plánu je v tento moment na maximu a rovná se 8mi hodinám. Čili na nevypočitatelné problémy či zdravotní indispozice máme v tento moment rezervu pouhé 4 hodiny. Přiznávám ale, že já už tyto počty vůbec nezvládám a celá zodpovědnost leží na Kubovi Charvátovi. Je to naprosto klíčová role, která rozhoduje jak vše dopadne.

Jedno krátké "čůrací" zastavení nám zpestřuje auto pořadatelů, kdy jsem ještě téměř nahá. Vůbec nemám problém a organizátor také ne :). Je velice příjemný fandí a snaží se s námi dořešit technicky Glockner, protože je jasné, že nás čeká noční šílený výjezd a jak známo na Glockner auta v noci nesmí! Po krátkém občerstvení, kdy se mým hitem stávají ve vedru broskve, pokračujeme vpřed.

"Snadnější" část závodu před dvěma zmiňovanými krutými stoupáními ve výhni slunce docela odsejpá po větru. U Villachu si zpříjemňuji tankování zmrzlinou a ledovou coca-colou:). S bublinkami ani studeným pitím nemám problémy a je to úžasné občerstvení na rozpáleném asfaltu.
Ujedeme pár kilometrů a kolem nás se objevuje dodávka se znaky závodu. Než mi dochází, že jde o kameramana ORF s týmem tak na dotaz jak je? odpovídám ne moc originálně OK, protože prostě v ten moment OK je :). A hned jejich ochotu zneužívám dotazem, jak je daleko pod Glockner? A odpoveď po té co najdou informaci v mapě mě poněkud vyděsí: 160 kilometrů. No těbůh...Číslo mě překvapilo, čekala jsem 100 -+...A to zapomínám ještě na první nekonečné 42kilometrové schodové stoupání před ním...Jde o tzv. Karnischen Dolomitenstrasse. Mozek začíná lehce stávkovat a já ztrácím přehled o trati. Nedivím se...
Následných 10 kilometrů probíhá důkladné natáčení, focení v kopci směrem nahoru i dolu:). Vedro mi viditelně začíná ubírat síly a když vidím najednou Kubu jak mává u krásné studánky u silnice, tak neváhám ani okamžik a zastavuji téměř plochodrážně:). VODA! A ledová áááááá. Bez rozmýšlení strkám hlavu i s přilbou pod proud vody. Kameraman nestíhá a tak pro něj po prosbě celou akci s radostí zopakuju:). Jak málo stačí ke štěstí. A po hladině krásně plave naše pití:). Úžasný pít zase studený! V této teplotě jsme jinak odkázáni na vodu a zelený slazený čaj. "Horký" ionťák či colu teda odmítám. S Transitem jsme totiž přišli i o ledničku...

Během pěti minut pokračujeme. Chvíli se cítím příjemně, ale během čtvrthodinky zase poléváme a tak furt dokola. Ubíhá dalších nudných 40 kilometrů neustále lehounce nahoru, ale po vichru. Rychlost se pohybuje mezi 25 -35ti km/h. Bez námahy. Z představy, že takto zadarmo dojedme pod Glockner, přichází šok: najednou prudká pravá do jakéhosi lesa a skal a přede mnou se do nebe tyčí uzounká silnice! Karnische Dolomitenstrasse 1525 m.n.m.A že pojedeme 40 kilometrů prudce nahoru s proložením klasickými "schody" a to sedmi! to vůbec netuším. Mazec. Vlastně neexistuje těžší varianta kopce v neznámém terénu než tento schodovitý profil.  Horkotěžko se orientuji podle nadmořské výšky, kde asi jsme. Neustále se opakuje: prudce nahoru - jedu bez ustání převod 34/29! a pak kraťounký sjezd. Furt dokola. Psycho. Výhledy sice fantastické..., ale mě rapidně začínají ubývat síly! Opět hodně rychlý zvrat, jak už to při ultra bývá. Určitě se na tom podepsala i celodenní jízda na ostrém slunci a teploty mezi 30-34°C. Mám pocit, že mozek už mám usmaženej totálně. A to mám před sebou a i uvnitř hlavy stále noční hrozbu: Glockner.

Asi v polovině kopce dostávám opět normální jídlo. Jsme v -+ 1000 m.n.m. a je 28°C...Kubou jsem neustále popoháněna dál a já si naivně myslím, že jsme skoro nahoře. Což je krutý omyl a na mě čeká ještě těžkých 19! km, časově více jak 1:15, vzhůru v neustále stejném schoďovitém profilu. Očistec.

Konečně nahoře! Cítím se úplně vyždímaná a sbírám veškeré síly a soustředění na prudký sjezd. A co je daleko horší na asfaltu jsou neustále překopy a záplaty a tak si vlastně vůbec nesednu. Veškeré rány dostávají chodidla a ruce. Bolest těchto postižených částí se velice rychle navyšuje a dole mám pocit, že neudělám jediný bezbolestný pohyb. Kromě toho totiž dostávají ve stoje sodu i zapřená strnulá kolena.

Příjíždíme k hlavní silnici a stáčíme se úplně do protisměru. Sice jedeme neustále z kopce ale opět jsme se otočili proti větru. Každý pohyb každé šlápnutí je utrpení. Bolest je šílená a chodidla a ruce jsou v jednom ohni. V bolestech ujedu ještě 10 kilometrů a pak vůle selže. Neřeším místo na hlavní silnici, skoro nevnímám a zastavuji. Následně se doslova skácím do doprovodného auta. Téměř nekomunikuji a odmítám se kamkoli přesouvat. Zažila jsem už při ultra strašně moc, ale takovéto bolesti ještě ne. Mozek vysílá jediný podnět bolest, bolest, bolest. A k němu se přidává samozřejmě vyčerpání. V nohách máme od startu nepředstavitelných 1150 kilometrů a tudiž před námi ještě hrozivých 1075 kilometrů se zabíjejícím převýšením. A já se topím v hluboké krizi.
Vůbec v ten moment neřeším, jak pojedeme dále a že mám v noci přejet Glockner. Je totiž už 20 hodin!
Zpětně zjišťuji, že jsem byla téměř 30 minut úplně mimo. V tuto chvíli vzrůstá význam kvalitního týmu a je jen na nich jestli budou schopni mě dát co nejdříve do "pojízdného" stavu. Jsme strašně tlačení časem a zpětně je toto asi jeden z dalších klíčových okamžiků celého závodu!

Celá pauza trvá asi hodinu a půl. Péče Kuby, který pracuje na mých chodidlech i svalech a Láďi má zázračnou odezvu. Jsem teda vstata Kubou, ale tělo během necelých 90ti minut zázračně zregenerovalo. Alča i Zdeněk dodávají psychické síly a vše dohromady funguje! Na to slyším a i stejně moje ubohé tělíčko.

Okolo jezdí plno aut, protože jsme na hlavní silnici směr Winklern a i zastavují a nabízejí pomoc. K této stránce závodu se musím vrátit. V jeho průběhu panovala maximální tolerance od všech řidičů, přestože za námi na úzkých silničkách občas byla důkladná kolona. Jaký rozdíl proti Čechám. Měla jsem z tohoto obrovské obavy, ale vše bylo úplně naopak. To samé se týká policistů, k jejichž roli během závodu se také vrátím až se také zapojí do děje:).

Nicméně další čas je fuč. Ale prostě jiná možnost nebyla. Vyrážíme v 20:45 do čtvrté noci a to co zažijeme v následujících hodinách je absolutně mimo lidské chápání podle mě. A to už mám po absolvování více jak 40ti ultra závodů za sebou ledascos. Zatím jsme spali přesně 4! hodiny...
Prvních 17 kilometrů jedeme krásně z kopečka a tak mám šanci rozhýbat kolena i celé ztuhlé tělo a zahřát ho. Po půlhodince najíždíme do "rozcvičky" před Glocknerem. Sedmi kilometrový Iselsberg končící v nadmořské výšce 1120 m.n.m. Asi v polovině stoupání během pár okamžiků mi začíná třeštit hlava a úplně se zlomí fyzická pohoda. Naštěstí problém s hlavou Láďa rychle zlikviduje.
Nic nebolí nějak zásadně, ale jsem úplně vyšťavená. Bez síly, energie. Deficit spánku i opravdu těžký třetí den se prostě sečetly a já v duchu začínám panikařit, jak vůbec na Glockner vyjedem. Ne jak rychle, ale jestli vůbec. Oběma nám s Kubou je jásné, že spát půjdu až se prostě přes něj dostaneme. Ve Fuschi. Kdy to bude je ve hvězdách a já začínám tušit, že mě čeká celá noc na kole :( ! Všechny problémy, které nás od startu potkaly zapříčinily, že budeme stoupat na nejtěžší královský vrchol závodu v době, kdy má organismus největší útlum! Panebože...Jestli jsem si něco nepřála, tak je to toto.

V 22:15 h jsme na Iselsbergu, kde se samozřejmě oblíkám do teplého a po bleskovém občerstvení sjíždíme do Winklernu. Náš "mezičas" s mým propočtem je -7 hodin. Čili jsme i přese všechno hodinu zase najeli ze ztráty. Za Winklernem už mě čeká poslední teplé jídlo a pak už jen GLOCKNER.

 Opět je vše nachystané a na mě je jen se najíst co unesu. Že to bude pak s jídlem velice mizerné a čekají mě maximálně energetické tablety - pojedu dlouhodobě ze sedla - je mi jasné. Čili domácí bujón od Alči, kuřecí s bramborama. Vše v maximálním množství co jde. Tyto noční zastávky jsou opravdu hraniční pro všechny členy týmu. Obzvláště když z osobáků musí vždy vlastně vše ven...Opravdu všechny obdivuju jak neustále makají na více jak 100%. A to mě žene jít i přes mé hranice vyždímat vůli do poslední kapky.

Moje psychika je ale hodně dole. Nekomunikuji a v hlavě šrotují černé myšlenky. Chvílemi žádné, mozek začíná ve vyčerpání vypínat nebo plodí úplné nesmysly. Já mám v hlavě pouze: MUSÍME PŘEJET GLOCKNER. Ale jak to v daný moment si fakt představit nedokážu.

 Prvních 17 kilometrů po pauze za Winklernem jedu naprosto uvolněně a bez síly. Je to lehce do kopce nakloněná rovina:). Průměr 17 km/h. A už na tomto úseku mě zaujme výhled na vrchol Glockneru, který se vždy po nějakých 10-20ti minutách rozsvítí jasným zábleskem ostrého světla. Vůbec nechápu a mozek plodí neuvěřitelnou myšlenku: hele pořadatelé mají udělané laserové efekty...A tato šílená myšlenka me drží až téměř nahoru...Jediné co mě překvapuje, že se světlo kolem vrcholu točí...Snad mohu dopředu prozradit, že po celou dobu mého šplhání nahoru včetně dále sjezdu dolů nahoře řádí bouřka, ale naprosto tichá bez hromů. Nikdy jsem takto neviděla.

Přede mnou se v nej stoupání závodu na Hochtor 2504 m.n.m.pohybuje další neštastník a já pozoruji jeho doprovodné auto tedy přesněji jejich maják uprostřed hory, jak se pomalinku pohybuje vpřed. Strašně mu závidím kolik už má za sebou!

23.8.2010 pondělí

Já teprve najíždím do vlastního stoupání - je asi 30 minut po půlnoci- a hned dole přehazuji na svůj nejlehčí převod: 34/29. A přesto jedu stále ze sedla. Přede mnou je 21 kilometrů do nebe. Síla je pryč, mozek nefunguje a já chvílemi vůbec nevnímám ani okolí ani doprovod. Nic. Jen v nějakém podvědomí mám zakódováno musím dopředu, musím nahoru, nesmím zastavovat. Vůle mele z posledního a funguje spíše podvědomí.
Rychlost se pohybuje mezi 6-7km/h. Chvílemi netuším co se děje. A bohužel zastavuji...Hodněkrát...Vždy ale v okamžiku, kdy doslova nejde otočit nohama. Nohy se pode mnou klepou a koordinace pohybů je beze zbytku pryč. Snažím se sníst aspoň energetické tablety a vypít aspoň doušek coly.
A s tím souvisí asi neuvěřitelný problém. Vůbec nejsem schopna koordinovat nasednutí. Buď nasedám držíce se zrcátka auta a nebo mě drží jako při startu časovky za sedlo Kuba!

U mýtné brány Heiligenblut 1301 m.n.m. je zaparkováno naše druhé auto se Zdeňkem a Petrem. Nereagují ani na troubení ani na hulákání, únava v této noční době - jsou dvě hodiny po půlnoci- prostě přemohla i kluky a já se vůbec nedivím. Já ale musím vydržet! Ještě 14 kilometrů a 1200 výškových metrů! V doprovodném autě mě drží nad vodou Alča neustálým povzbuzováním, i když šlapat za mě nemůže. Bohužel.

Po zoufalé 9,5 kilometrové jízdě vzniká zajímavá situace. Je i dána zřejmě faktem, že jsem nikdy z jihu nahoru nejela. Vždy jen dolu. A také celkem vystihuje můj stav "v bezvědomí". Na desátém kilometru je krátký sjezdík a já zastavuji doprovodné auto a blábolím: ZABLOUDILI JSME! V mozku prostě je zakódováno: nahoru, nahoru, konec trápení je v tunelu. Vůbec si nedokážu spojit že říkám totální blbost a  že nahoru vede jedna jediná silnice...
Bohužel zmíněná bouřka na vrcholu přináší další obrovský problém - silný protivítr, který dále zobtížňuje škrábání se na vrchol. Objevují se i první okamžiky, kdy už nevěřím, že se vůbec nahoru dostaneme. Zaplavuje mě zoufalost, že snad budu muset jít po svých. Náhle se ale přesně v pravý okamžik přidává naše druhé auto se Zdeňkem a Petrem a pociťuji od nich další energii, cítím sounáležitost a sbírám poslední zbytky vůle i sil.

A v 3:20 jsme nahoře na Hochtoru. Skoro nevěřím. Fouká vichr a já na sebe navlékám natvrdo zimní garderobu. Přestože je 11°C. A pláštěnku.

Doteď jsme jeli za sucha, ale na vrcholu se počasí láme a my najíždíme do deště, do bouřky na kterou se 3 hodiny dívám a teprve v tomto okamžiku mi dochází, že nešlo o žádné laserové efekty ale o bouřku!

To snad není možný kromě všeho pojedeme v dešti dolu. Nyní nás čeká 5 kilometrů sjezd z Hochtoru a posledních 120 výškových metrů na "druhý" vrchol. Postupně jemný deštík zesiluje a během chvíle se rozprší. Nenadávám jen tupě jedu vpřed a s každým šlápnutím si toužebně přeju ať už je konec a jsme nahoře!
Čas 3:57, 9°C a jsme tam. 1215 kilometrů závodu je za námi! A před námi zbývá rovných 1005! Nepochopitelný, jak může tělo po tom v jakém je teď stavu zregenerovat a dalších 800 alpských kilometrů zajet.
Prší, tupě stojím, nechávám se oblékat Alčou, Kuba montuje světlo a já v posledních záblescích vědomí přemýšlím, jak se teď dostat ve zdraví dolů...Vůbec si to neumím představit, protože na nás čeká téměř hodina úplně stejně nebo více vyčerpávající jízdy dolů do Fusche. V dešti nebo aspoň za mokra. Mám za sebou téměř celé 4 noci a prozatím jsem spala pouhé 4! hodiny.

V doprovodném autě za volantem sedí Zdeněk, vedle Láďa, vzadu Alča a roli mu vůbec nezávidím. Pohybuji se na hraně vědomí a začínáme sjezd. Jsou 4 hodiny ráno...Po prvních 3 serpentýnách jasně cítím jak usínám. Předjíždí mě Kuba v peugeotu a jeho úkolem je teď co nejblíže za sjezdem najít "bivak", kde přespíme.
Ruce mám křečovitě sevřené na pákách, silou vůle se snažím neusnout ale prostě tady už jde o základní lidské pudy a vůle nic nezmůže. Na každé rovince usínám, padá mi hlava a posunuji se do protisměru...Ještě štěstí, že auta mají v noci vjezd na Grosslockner Hochalpenstrasse zakázán. Situace se neustále opakuje akorát pauzy vědomí a "bezvědomí" se neustále zkracují a chvílemi netuším ani kde jsme. Veškerou moji snahu směřuji jen dostat se nějak dolu, přežít. Sjezd je opravdu nekonečný a trvá nám neuvěřitelných 53 minut než se objevuje spásná mýtná brána - Ferleiten. Průměr dolů 24,5 km/h, ruce v křeči a bolestech. Je 5 hodin ráno.

Ale jsme dole a ve zdraví! Mám za sebou naprosto šílený den a nejtěžší závodní ultra kilometry v životě. Zoufale hledám Kubu s peugeotem, potřebuju spát. Tělo po sjezdu totálně vypnulo a mám problém ujet i jen stovky metrů, abych neusnula natvrdo. Jak jsem jela v tyto momenty na kole vůbec nevím. Absolutní okno. Jak jsem se dostala a dojela do "spacího" auta vzdáleného sedm kilometrů také ne. Prostě nic. Jsem beze zbytku závislá na týmu a oni jsou teď těmi, kteří rozhodují závod.

 Pro zajímavost Winklern - Glockner - Fusch nakonec 63 kilometrů, průměr jízdy 12,5 km/h! Maximální rychlost ve sjezdu 35! Opravdu masakr a obrovská smůla, že nám Glockner vyšel na dobu, kdy má organismus největší útlum. Ale jiná cesta za celkovým výsledkem prostě nevedla. To jsme s Kubou dobře věděli a tak jsem si musela sáhnout hodně daleko za své možnosti a posunout své hranice opět o notný kus dále.

Kuba mě nějak dostává do auta a doba spánku či spíše doslova bezvědomí je stanovena na maximálně 2 hodiny. 5:30 až 7:30. Jsme neustále hodně tlačeni časem a nejde jinak.

 23.8.2010 pondělí 7:30

V 7:30 mě budí velice jemně ale nesmlouvavě Kuba Charvát. Moc mu tuto roli neulehčuju. Jsem totiž skoro v bezvědomí a chvíli ani nevím, kde jsem. Až šílená bolest kolen, velká chodidel a snesitelná rukou mě vrací zpátky do reality. Skoro mám pocit, že snad ani není možné se pohnout. Je to snad nejhorší ráno mého života. Ještě bez výrazného pohybu dostávám od Petra Janouše klasické teplé jídlo, ale tělo prostě jakoby nechápalo, že má jíst. A tak přes vší snahu sním maximálně polovinu a snažím se rozhýbat co jde.

Je třeba co nejdříve vyjet a čeká na nás další pekelný den, jak co se týče teploty, tak i profilu: na programu bude Gerlospass a Kuhtai! Vůbec v tuto chvíli nechápu, jak můžeme dnes ujet dalších 250 kilometrů s těmito průsmyky ...Je mi jasné, že za včerejšek tvrdě zaplatíme!

Moje snaha se zprovoznit nemá příliš úspěch a tak opět jako záchrana funguje Kuba. Masáž nohou, chodidel i psychická podpora dělají divy a tak nakonec jen přemýšlíme jak řešit šílenou bolest kolen. A nezbývá celkem nic jiného než opět nalepit nové kapsicinové náplastě a o zbytek se postará zase sluníčko, kdy mám pocit, že kolena jsou v ohni. Ale pak necítím bolest :) :(.

O jídlo se stále během závodu stará Alča s Petrem Janoušem a vypadá to, že se mě snaží vykrmit na pekáč :). Ale jinak to nejde. Energetický deficit během závodu narůstá a vše co do sebe dostanu je výhra. A co je strašně důležité, tak nemáme žádný zažívací problém včetně pravidelného chození na záchod.

V 9:00 hodin vyrážíme a tedy zprovoznění "mrtvoly" tedy trvalo 1,5 hodiny. Úplně mě ale šokuje jak zázračně zregenerovaly svaly a vůbec energeticky se cítím super. A co je důležité i psychicky. Po prvních utrápených kilometrech kolena "povolí" a víceméně po větru se "přesunujeme" pod další nádherné a to doslova a v pravém slova smyslu stoupání - Gerlospass s nadmořskou výškou vrcholu v 1507mi metrech. Bohužel po odbočení z Brucku na hlavní na Mitersill je kolem desátý dopoledne opravdu silný provoz a během pár kilometrů je za námi hrozivá kolona...Nicméně nikdo neprudí a prostě všichni předjíždějí až je možnost. To obdivuju, protože v Čechách bych zřejmě nepřežila a rovnou by mě přejeli...

 Po půl jedné najíždíme do asi nejkrásnějšího stoupání závodu - Gerlos s Krimmelskými vodopády. Fyzická pohoda se přenáší i do hlavy a já se poprvé během závodu kochám a poprvé jedeme takto velký kopec za světla :). Zatím byly naší specialitou bohužel noční jízdy...A samozřejmě je dopoledne kondice organismu na jiné úrovni než ve tři v noci...
Pro mě neznámá místa a musím říci, že opravdu velký zážitek i co se přírody týká. Asi nějak stárnu či co :), protože se občas důkladněji rozhlížím. Opravdu krása i přes cyklisticky velice těžké kilometry. Spolu se mnou se v kopci pohybuje další závodník Josef Ebner z Rakouska a spolu pojedeme další dva dny...Jeho doprovod je fantastický, stále mě povzbuzuje, fotí a žene dál, Stejně jako Pepa:).

Gerlosstrasse je na vrcholu přerušena mýtnou branou a před sjezdem se z doprovodného auta ozývá varování před kravami volně chodícími po silnici. Toto "nebezpečí" nás ostatně bude provázet další stovky kilometrů a občas mě kolize minula opravdu o kousek...
Následující sjezd je typu, který nesnáším: "šlapací" a kromě toho se mi do tváře začne opírat doslova i do písmene vichr :(. Fuj!
Asi v polovině klesání je pro mě Kubou, Petrem i všemi ostatními připravena u jezera Walchsee hostina: jahody, pizza, studené pití a zmrzlina. A žaludek na to reaguje úplně v pohodě:). Tohle všechno neuvěřitelně pomáhá a já stále více více smekám před obětavostí všech okolo mě. Jediný problém je pálící sluníčko a teplota a je mi jasné, že přijdu "o kůži". Doslova kolem nás chodí všudypřítomné krávy:), které jsou spíše zvědavé než co jiného.

Nálada je výborná a v kopcích začínáme stahovat výraznou ztrátu oproti propočtům, která narostla především nezaviněnými situacemi z počátku závodu. Potvrzuje se mi výborná cyklistická forma, kterou jsem cítila před odjezdem. Už podruhé se ukazuje, že vlastní tréninkový plán 100% funguje a to mě těší nejvíce. Už roky tvrdím, že ani na alpské kopce není nutné trénovat v Alpách a že vůbec není nezbytná Mallorca. Vše je o znalostech, zkušenostech a vůli makat.

Po pauze pokračujeme dolů a čeká na nás závěrečný sjezd do údolí Innsbrucku. Poprvé jedeme dolů za světla a já v úplné euforii si užívám nádherné serpentýny zařízlé do skály. Aaaaaaaaa. Jaký rozdíl proti sjezdům v noci, kdy jedu dolů se smrtí v očích!

 Nyní ovšem opět dochází během pár kilometrů ke zlomu a to jak po psychické tak i fyzické stránce. Jedeme po hnusných silničkách směr Innsbruck a co je horší přímo proti hodně silnému větru. Teplota se opět šplhá ke 34°C a mě začínají rapidně ubývat síly. Těchto 50 kilometrů pod Kuhtai je pro mě šílených a neomylně začínám prudit. Je mi děsné vedro, začínám cítit odřený zadek a jedeme rychlostí pouze mezi 20-25 km/h. Jedním slovem opruz! Často stavíme, už mám problém s jídlem na kole a v podvědomí tuším, zaplatíme daň za minulou noc, kterou jsem strávila na kole. Právě jedeme na kousku tratě, kdy se po stejné silnici pojede asi 20 kilometrů v protisměru. Já ale přestávám vnímat a také komunikovat. Bolí mě zase kolena, oba lokty a s blížícím se večerem - je 17 h  - a v nohách máme od rána pouze 150 kilometrů - mi dochází, že Kuhtai vyjde opět stejně jako Glockner na noc. Dva nejtěžší vrcholy závodu jedeme v noci! To je jako zlý sen. A kdybych věděla co zažijeme ve sjezdu, tak se snad otočím domů...Před námi je pátá noc na kole a zatím jsem spala 6 hodin...

Poslední pauza před masakrem zvaným Kuhtai - vrchol je v nadmořské výšce 2017 m.n.m. - je v městečku Axams. Kuhtai je nejprudší kopec závodu, ale o tom až dále. Nyní ještě aby to nebylo málo padáme z 1000 m.n.m. na 700 a přede mnou je 23 kilometrů zničujícího stoupání. A převýšení více jak 1300 metrů...

Neustále jedeme s Pepou Ebnerem přibližně stejně a teď se k nám přidává třetí noční nešťastník. To co nás čeká nahoru sice tuším, ale přesto je realita daleko krutější i kvůli noční době. Suma sumárum nakonec 4 úseky okolo 15 %. Zajímavé nicméně je, že tentokrát psychicky v kopci ožívám a velkou měrou je to zásluha Kuby Charváta, který se mnou jde...Ano jde, ne běží. Ale trochu funí:), zvláště když přichází telefonní kontrola z druhého auta od Petra Janouše jestli prej nestávkuju:).

Asi po deseti kilometrech stoupání totiž přichazí cyklistické peklo - kilometrový úsek, jehož 17 % v absolutní přímce mě dostává do stavu, kdy neřeším jak rychle jedu, ale abych nespadla z kola, protože jedu 4,5 km/h! Kolegové, kteří bojují okolo mě jedou cikcak a já jim občas ujíždím...Z megafonů se přeřvává čeština s němčinou a na konci tohoto úseku už " vyměkknu" a šňěruji také. Jenže jaksi to neumím a moje koordinace tedy spíše nekoordinace v tento okamžik tomu také moc nenahrává...Nicméně bojuji ze všech sil a i prozatím vnímám. Také je zatím pouze 21:30. Kuba opravdu společně se Zdeňkem v autě odvádí vynikající výkon a jeho přítomnost vedle mě na silnici mi úplně hmatatelně dodává hlavně psychické síly. Druhé auto už hledá pod Kuhtaiem místo, kde budeme spát a připravuje jídlo.
Vše horší na nás ještě čeká ve sjezdu, kdy se budeme blížit k půlnoci a tělo prostě řekne ne.
Několikrát projíždíme tunely, kolem mě se procházejí krávy a oči jim svítí v odlesku světel auta. Do tunelů jsou udělané kovové rošty, které jim mají zabránit vstupu a ty jsou pro mě v tento okamžik utrpením. Už jsem je zažila v USA na RAAMu a otřesy a bolesti při jejich přejezdu způsobují, že mám pocit, že se rozpadnu...Děs!

22:40 a jsme na vrcholu Kuhtaie. Z naší trojice nočních nešťastníků jsem dokonce první...Oproti Glockneru jsem při smyslech alespoň prozatím, i když únava je opravdu hmatatelná. Nahoře je 14°C a tak oblékáme klasiku: nahoru jsem jela jen v dresu a tenkých návlecích nahoře i dole a tak na sjezd přidáváme jen zimní bundu + zimní rukavice. To co mě čeká cestou dolů naštěstí v tento okamžik netuším...Do auta nám skoro kouká zvědavá kráva, která během toho co mě Kubá obléká jakoby chtěla nastoupit místo něj:).

První dva kilometry sjezdu vypadají naprosto bezproblémově a já se strašně těším, že tentokrát půjdeme spát ve správnou fyziologickou dobu. Jenže najednou bez nějakého přechodu přichází totální zlom. Během pár okamžiků doslova a do písmene usínám ve sjezdu na kole. Silou vůle se snažím udržet vzhůru, ale je to naprosto marný. A před námi je ještě 20 kilometrů sjezdu! Zastavuji a vůbec s Kubou netušíme, jak se máme dostat dolů. Pokud nasednu tak během pár stovek metrů spím. Natvrdo. Jinými slovy co serpentýna to zastavení, jakési cvičení "ala spartakiáda" a to pořád dokola. V duchu postupně začínám panikařit . A nálada nabalená na maximální únavu opět klesá pod bod mrazu. Po dlouhé době pociťuji hmatatelný strach na kole. Jenže dolů se prostě dostat musíme! Nelze spát ve 2000 m.n.m. kvůli regeneraci! Celé toto martýrium trvá téměř dvě hodiny a dole kromě křečí v rukách jsem úplně vyčerpaná. Sotva stojím na nohou. A aby to nebylo málo, tak začíná pršet! Přesně se naplňují předpovědi, že od úterý bude pršet. Skoro na minutu...Pro zajímavost cesta dolů nám trvá dvě hodiny a na kole mám ve sjezdu průměr 23!

24.8.2010 úterý

Konečně zahlídneme Peugeota u jakési zastávky za vesničkou Oetz a já bez jídla (i když je vzorně připravené...) i všeho jsem svlíknuta a strčena Kubou do auta ve stavu spíše nevědomí než vědomí a okamžitě usínám. I když jestli je toto spánek ví bůh...Ani moc nevím, že opět začínáme hodně nestíhat a že se strhla i vzrušená debata Kuby s Láďou, kolik spát a kdy vstát a jet dál. Momentálně klíčová věc, která rozhoduje o celém závodě. Nakonec rozhodnou zkušenosti Kuby, jeho přesný matematický mozek a i to že mě dopodrobna zná. Na spánek dostávám pouhé dvě hodiny! A je to ten okamžik, který nakonec převáží závod na naši stranu. Prostě je nutné v tyto okamžiky nekoukat  a nesoucítit se závodníkem, i když pro lékaře je to asi těžké. Ale toto je prostě extrém extrémů a všichni jsme to dopředu věděli.
Časová ztráta oproti mým předpokladům se v tento okamžik pohybuje mezi 5-6 hodinami čili i přese všechno se malinko v kopcích snížila na 5-6 hodin. Jinými slovy máme 6 hodin rezervu což může být hodně ale i velice málo. I když je pravda, že za poslední den jsme ujeli pouhých 223 kilometrů. Glockner prostě svoje noční zdolání neodpustil...

 

 Záznamy z Polaru: 6. , 7. , 8. , 9. , 10. , 11. , 12. , 13.

Profil výše popisované  části zde

Doba spánku za pět nocí: 8 h

Vzdálenost: 1463km, převýšení  -+ 18 000 metrů

Doba jízdy na kole: 72:15 h, průměr 20,2 km/h

Celková doba závodu: 100:30 h, průměr 14,6 km/h

 

 pokračování 3.část

 

..:: Dres ::..